Hic sunt leones byla latinská formule označující místo ležící za koncem známého světa. Jaké limity dnes máme my? Víme, co je na konci našeho světa? A co je za jeho koncem?
Z hlediska fyziky může být značně spekulativní přemýšlet o tom, co se nachází za hranicemi námi známého vesmíru, jehož poloměr je dán vzdáleností, které světlo urazilo z bodu singularity do volného prostoru.
O tom, co je za našim vesmírem, nic nevíme, snad jen můžeme předpokládat, že nikde blízko není podobně velký gravitačně interagující objekt. Velikost našeho světa je tak dána podobným limitem jako toho starověkého – kam až můžeme dohlédnout.
Konec světa nemusí být ale něčím fyzikálně absolutním. Lze s dobrým přiblížením říci, že pro sedláka sedmnáctého století byla Vídeň na konci světa, v místech, o kterých slyšel, možná z nich měl určité zprávy, ale nikdy je neviděl. Jeho limit byl dán nejbližšími vesnicemi, městem, kde se konal výroční trh či nejbližší šlechtou.
Ještě jiný pohled může nabídnout dnešní člověk. Konec světa, je znovu tam, kde platí hic sunt leones, tedy v místech, kde není bezpečno, nemáme mapu, jednoznačný návod jak postupovat. Jde tak především o limity nitra. To je důvod, proč se lidé vydávají na Antarktidu či za severní kruh. Uprostřed samoty chtějí najít bílá místa na mapě svého mikrokosmu a tyto lvy z nich odstranit. Bojíme se především toho, co neznáme a poznání se tak může zdát jako cesta k osvobození. Jistě nikdy nebude úplné, ale sama cesta je tím, co má význam.
Na konci světa, foto: Kenťan
Snímek Na konci světa, jehož autorem je Kenťan ukazuje právě takový proces vnitřní reflexe, během které se hranice našeho světa stále rozpínají – a člověk může neustále růst. Sám se svým bděním, námahou, strachem. Sám se sebou.
Gratuluji autorovi ke snímku s mimořádně hlubokou atmosférou i dobrým technickým provedením a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Zánik mayské civilizace je dílem, jehož autora není těžké odhalit. Je jim giomdesampre a nese všechny prvky jeho jednoznačného rukopisu. A k tématu konce světa přidává ještě rozměr časový. Tycho de Brahe má na svém náhrobku v Týnském chrámu napsáno, že ne moc a bohatství, ale vědění vládne času, což může být zajímavým podnětem pro (nejen politické) přemýšlení.
Zánik mayské civilizace, foto: giomdesampre
Cadel na snímku … ukazuje rybáře, který prožívá svou samotu a ticho, jako cosi zcela samozřejmého. Každý den vyjíždí na moře, bojuje s ním o obživu a vrací se domů. Čtvercový snímek by mohl být titulním obrázkem Hemingwayova Starce a moře.
..., foto: cadel
Dámy z prvního patra zachycují zvláštní hru grafických prvků, koláž, kterou vytvořil běžný život a tvorba člověka, jaksi mimovolně a nereflektovaně. Přesto přichází fotograf – Navyy – aby dvojici dam zachytil a nalezl tak v chaosu určitý řád, interpretovat svět, který na první pohled nic zajímavého nenabízí.
dámy z prvního patra, foto: navyy
A na závěr jeden snímek ranní krajiny z dílny Daniela Vlka. Nese název … a v hlavních rolích vystupuje strom, plovoucí kachna a tichá okrasně se vlnící říčka.