O kráse a umění v ošuntělých dimenzích města, o hledání krásy pod povrchem a o zapomenutých časech. O tom všem vypráví aktuální fotografie týdne.
Nedávný sjezd spisovatelů přinesl řadu kontroverzních i zajímavých témat, která by neměla zůstat zcela zapomenuta. Především to, že současné umění je ve stoleté tradici republiky vlastně první, které nemusí plnit žádné politické cíle nebo zadání.
Nemusí se vůči ničemu vymezovat, uchylovat se do šedého prostoru ani odolávat pokušení konformismu. To je na první pohled pěkné, ale nese to s sebou jiný problém. Dobré umění vznikalo a vzniká většinou právě oním vyhraněním se proti nějakému zlu nebo problému. A moderní doba je příliš pohodlná, nekonfliktní a korektní na to, aby se v ní něco takového snadno našlo. S tím souvisí ještě jeden důležitý aspekt, totiž mytologizace minulosti, naše představa o zářivých barvách první republiky, pohodlném životě v kavárnách a hudbě na každém rohu s všudypřítomným étosem zdvořilosti.
Procházka po místech, kde se právě v době první republiky nejvíce žilo a pracovalo, totiž po opuštěných průmyslových zónách, dělnických koloniích a čtvrtích s pavlačovými domy, dává – i bez pohledu do archiválií – na tuto dobu zcela jiný pohled. Takový, který musí být nutně spojen s určitým vnímáním sociálního rozměru tehdejší společnosti – přenášení celých vesnic do měst, chudoby, nevzdělanosti, dětské práce a pracovních úrazů nebo neutěšeného bydlení.
Právě toto jsou pak ta místa, kde může básník, spisovatel nebo fotograf začít budovat svůj příběh. Střetávají se v něm dějiny velké i malé osobní příběhy, umění a průmysl slavné doby se všemi sociálními bolestmi a problémy. Toto pnutí pak vytváří ono příjemné prostředí pro tvorbu.
Fotografie mestské inšpirácie... od Gabriela Mega ukazuje jedno takové místo. Na jedné straně je na snímku zachycena ošuntělá, oprýskaná budova, kterou lze za krásnou označit jen obtížně. Ale do této situace přichází záře slunce, pateticky působící zátiší a fotograf vytvářející koncepci určitého záblesku krásy.
mestské inšpirácie..., foto: Gabriel Mego
Snímek lze chápat jako pozvání k procházkám po místech, které jsme si možná zvykly vnímat jako trochu ušmudlané, nepěkné, zašlé, ale které mohou člověka svým duchem a neobvyklou krásou překvapit a zasáhnout.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku s pěknou atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Snímek Paklíka přirozeně zapadá do jeho tvorby v tom slova smyslu, že staví člověka do kontextu geometrické struktury – tentokráte však nedokončené – architektury. Člověk uvnitř zajetí rovných a pravidelných útvarů má u sebe jediného živého průvodce – psa. To vše v poněkud neobvyklém světelném provedení. Fotografie nese název přítel.
Pro milovníky světelných abstrakcí a umělecky laděných snímků může být zajímavé dílo od No21, které se přízračně jmenuje Křížem krážem.... Autor v něm pracuje s hrubým zrnem, černobílým provedením a čtvercovým formátem, což dává mistrně dohromady.
Křížem krážem, foto: No21
Se světlem si hraje do třetice také Clostermann na fotografii Stíny ., která zachycuje mladého muže obklopeného atmosférou, kterou lze označit téměř za esenci rána.
Samet a Manšestr přirozeně zapadá do agronomické a krajinářské fotografické tvorby Uhlera. Diváka potěší nejen smyslem pro křivku ve volné krajině, ale také barevným provedením a určitým citem pro situaci, které se tento autor dlouhodobě věnuje.
Samet a Manšestr, foto: Uhler