Fotografie týdne: Městské hry – o dětském přístupu k existenci

21. srpna 2019
TWEET SDÍLET

To, jakým způsobem nerozumějí dospělí dětskému světu je námětem nespočtu knih, počínaje Malým Princem od Exupéryho a konče Fulghumovými povídkami. Někdy tak můžeme mít pocit, že onen dětský svět je méně důležitý, nereálný či vzdálený, že skutečné problémy a otázky jsou jiné a měli bychom na ně hledat odpovědi.

Dítě Heideggerovi nerozumí. Proč? Martin Heidegger hledá ve své filosofii způsob, jak se dotknout vlastní existence, jak opustit vše, co ji zakrývá a nalézt vlastní bytí v jeho čistotě. Anna Hogenová pak bude v komentářích zdůrazňovat, že jde o záblesky, které nikdy netrvají dlouho, ale působí to, co Emanuel Rádl poeticky konstituuje do Útěchy z filosofie. Dospělý člověk o bezprostřední pocit vlastního bytí přichází, je příliš zasažen prací, tvorbou, konzumováním. K pochopení světa v jeho bezprostřednosti, zbavenosti prospěchu pro naše účely se dostáváme stále hlouběji. Existence, kterou Heidegger spatřuje jako nejdostupnější ve strachu o něco, se člověku zjevuje velice zřídka.

Proč tedy děti Heideggerovi nerozumí? Myslím, že je to proto, že jejich přístup k existenci je jiný. Ukazuje se, skrze hru. Hra je něčím, co dítěti umožňuje odemykat svět a přístup k němu. V lehké, na první pohled bezstarostné hře, se spojuje vše, z čeho je utkána jejich zkušenost se světem. Ontické v ní přechází v ontologické, hra utváří samotný svět, ve kterém je dítě stavěno samo před sebe. Expresivní Heideggerův výraz vrženost zde opět není adekvátní, dítě není vrženo, dítě vchází, často se smíchem či nadšením.

Klepněte pro větší obrázek
Městské hry, foto: hotmandarin

V pedagogické psychologii se poměrně mnoho prostoru věnovalo tomu, jakou roli má hra ve vývojové psychologii, v konstituci poznání, v učení, v rozvoji různých psychologických i fyzických funkcí mladého člověka. Hra se také stala jedním z klíčových motivů filozofie, vznikla filozofie sportu jako reflexe specifické formy hry atp. Myslím ale, že by stálo za to přemýšlet o hře jako pro něčem, co zpřístupňuje svět dítěte.

Hra je nesmírně zajímavou věcí – děje se ve světě, je omezena jeho zákony, rozměry hřišť a velikostí hraček, druhem, počtem a zkušenostmi hráčů. Jsou zde všechny „objektivní“ prvky, ale je zde ještě něco. Síť pravidel, které celý svět mění – které z čáry na trávníku dělají prostor, kde se nesmí balón chytit rukama, z kousku dřeva šachovou figurku nebo loď. Jak upozorňuje Jan Sokol, zde se stále pohybujeme v prostoru hry dospělých, hry s jasně existujícími pravidly, která spolu umíme sdílet a mluvit o nich. Dětská hra je ale jiná. Pravidla, celý myšlený svět, v něm hrají zcela ústřední roli, ale není možné je nijak explikovat. Objekt z kousku kůry je jednou lodí, podruhé zločincem, potřetí peněženkou.

Myslím, že ona nevyjádřitelnost pravidel je něčím, co dospělé zlobí a neumožňuje jim do hry vstoupit. Neumí se své existence dotknout jinak, než když je ohrožena. Dítě má k existenci přístup „z druhé strany“, odhaluje ji v tom, jak je tvořena. Právě proto je tak neprostupná, nepochopitelná. Dospělý do dětské hry vstoupit neumí, protože své bytí zaměnil za starost a vlastnění, jak by upozornila Hannah Arendtová.

Snímek Městské hry ukazuje právě ono nekompatibilní spojení světů. Hry dítěte a dospělého – každý vidí něco jiného, každému jejich situace odkrývá část světa, ale mají pocit, že si nerozumí. Jazykové transakce jsou zde neúčinné. Jediné, co nám zůstává je možný údiv. Snad právě údiv by mohl být oním klíčem ke vstupu dětského světa. Údiv nikoli ve smyslu běžném, ale Aristotelovském, jako začátek skutečného zájmu a tázání se.

Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.

Fotografovat banální místa, prostory, kterými chodíme denně, i to může být jeden ze způsobů, jak tyto objekty odemykat druhým. I v syrovosti banality, jak ukazuje snímek chodník od Jindry H.

Klepněte pro větší obrázek
chodník, foto: Jindra H

Sysho ukazuje, že vtip a smích může být tím, co nám umožní se vyrovnat se světem. Jedna z teorií smíchu říká, že jde o nástroj, kterým umíme překlenout nesoulad mezi tím, co zakoušíme a tím, co bychom čekali. A možná i to je myšlenka, která stála v pozadí snímku Beruška......asi....

Klepněte pro větší obrázek
Beruška..., foto: sysho

V galeriích se můžeme cítit dobře, můžeme v nich čerpat energii a sílu, inspiraci, odpočívat. Někdy jsme ale oproti všemu příliš malí, někdy se role galerie a člověka vymění. Tuto situaci zachycuje snímek Tomki a Emílie od Napol.

Klepněte pro větší obrázek
Tomki a Emílie, foto: Napol

A na závěr ještě fotografie těžká a depresivní, s mimořádně zajímavou kompozicí, vnitřní strukturou i zobrazovanou náladou – Nesnesitelná lehkost bytí.... od kuldase.

Klepněte pro větší obrázek
Nesnesitelná lehkost bytí..., foto: kuldas

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte

Byla jsem v Černobylu a pojedu tam znovu… [cestopis]

Byla jsem v Černobylu a pojedu tam znovu… [cestopis]

Byli jsme celkem čtyři a měli jediný společný cíl – vidět Černobyl a Pripjať.

17 Zuzana Součková

Vybrali jsme nejlepší kompaktní fotoaparáty, které se dnes vyplatí koupit

Vybrali jsme nejlepší kompaktní fotoaparáty, které se dnes vyplatí koupit

Malé kompaktní fotoaparáty jsou vhodné i pro pokročilé fotografy. Nabízejí výbornou obrazovou kvalitu a maximální kontrolu nad procesem fotografování. Současně jsou vždy po ruce.

27 Helena Vyplelová