Jsou ozdobou zahrad i mostů. Tiší společníci, kteří nemluví. Sochy, které zachycují člověka, kterému vzali jednu z dimenzí jeho života, čas. Jsou vzpomínkou na některé z nás.
Jedna z prvních věcí, která člověka zaujme při návštěvě Říma, jsou všudypřítomné sochy papežů. Postavy s tiárou na hlavě nebo u nohou se nacházejí v téměř každém větším kostele a nabízejí unikátní vhled do vztahu nejmocnějších mužů města a smrti.
Bez ohledu na to, zda jde o triumfalistické nebo naopak velice pokorné pózy, jsou zřejmé dvě věci. Předně, že s přítomností smrti ve svém životě počítají. Smrt není možné obejít či minout, žít tak, jakoby nebyla nebo ji ignorovat. Vytěsnit z života smrt znamená zpronevěřit se mu.
Druhým rozměrem je ale skutečnost, že smrt nemusí být vítěz. Monumenty papežů zde nestojí primárně jako památka na konkrétní osobnost, jako prosté připomenutí existence, ale mají – různými prostředky – přivádět věřící k tomu, aby se za ně modlili. Smrt tak není vnímaná jako definitivní stanice, ale jako přechod, okamžik soudu.
Sochy tak vlastně prodlužují pobyt člověka, ale za cenu odstranění jedné dimenze jeho bytí – totiž času. Tak jako fotografie zakonzervuje okamžik do obrazu, který není pohyblivý, byť může být estetičtější nebo zajímavější než film, tak také sochy tuto separaci prostoru a času provádějí. Jsou tiché, nemluvné.
Přesto většinou hrají roli určitých společníků – na mostech, v zahradách i kostelích nejsou jen součástí výzdoby, jakéhosi čistého prožitku krásy, ale vytvářejí určitý pocit společenství. Jistě majícího specifickou kvalitu – jde totiž o určitou samosdruženost – člověk do nich promítá v různých odstínech a podobách sám sebe.
Meluzína, foto: jokr7
Snímek Meluzína, jehož autorem je jokr7, jednu z takových soch zachycuje. A dává jí zajímavý rozměr tím, že kolem kamene se prosadila příroda. Socha již není umělým artefaktem, ale součástí krajiny. Její stín vytváří útočiště pro ptáky i hmyz, keře okolo ní i stromy dávají celkový dojem hlubokého vnitřního spojení.
Přesto se nelze ubránit určité melancholii. Artefakt, jenž byl kdysi připomínkou slávy, úspěchu a zakonzervování určité myšlenky nebo osoby do věčného kamene, je dnes tichým a opuštěným, studeným, mrtvým objektem. Do kterého člověk může přenášet jen své melancholické chmury, za hvízdání meluzíny.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií, které přinesl uplynulý týden.
Oko-nomada zachytil tentokráte malebný horský masiv v Argentině. Fotografie nese název zuby ... a zachycuje vzácný okamžik, při kterém se nebe dotýká země.
Pro všechny milovníky krajinářských fotografií je určená fotografie U křížku..., jehož autorem je tchems. Tak, jak je u autora zvykem, jde o snímek s určitou poetičností, lyričností, krásou nevyřčených slov, ticha, které dává člověku možnost zaslechnout sám sebe.
U křížku, foto: tchmes
Fotografie ...jabloně...zachycuje zimní malování, krásu mrazu. A to vše na příkladu jabloňové aleje, která lemuje zmrzlou cestu. Autorem je fakir.h.
...jabloně..., foto: fakir.h
Na závěr pak ještě snímek zcela typický pro shimmella, hrajícího si s lidmi, stíny, geometrií a celkově architekturou v antropologickém kontextu. Tentokráte nese název homo sapiens erectus. a hlavní roli na něm hrají schody, stíny a jeden skloněný muž.
homo sapiens erectus., foto: shimmell