Jednou za čas ve společnosti vždy dochází k pohybům, jejichž výsledkem je odstraňování soch. Soch jako symbolů často něčeho, co tvůrci nezamýšleli. Jde o proces relativně obvyklý a vlastně ničím nepřekvapivý. Snad jen v tom, že nám před oči staví otázku, co vlastně se sochami ve veřejném prostoru chceme dělat.
Trajánův sloup je jednou z nejvýznamnějších stavebních i uměleckých památek starého Říma. A přesto z něj původně zmizel orel, který byl nahrazený císařem, jenž byl ve středověku odstraněn také a v roce 1587 ho nahradil svatý Petr. Na Letné máme zkušenost s krátkou epizodou monumentálního Stalinova pomníku, který tu byl mezi léty 1955 až 1962, po celé republice pak s odstraňováním soch Gottwalda, Lenina a dalších představitelů KSČ.
Historik Igor Lukeš navrhuje, abychom zvážili, zda budeme sochy stavět osobnostem anebo jen ideám či hodnotám. Žádná osobnost nikdy není černobílá, stejně, jako doba, ve které žila a prostředky, které volila a které nakonec vedly k tomu, že se objevila na podstavci. Názor, za kterým stojí Lukeš je nesporně zajímavý v tom, že by významně prodloužil životnost jednotlivých soch.
Malý, velký Žižka, foto: hotmandarin
Postavit sochu osobnosti, která nebude vzbuzovat žádné kontroverze nelze. Nikdo takový nežije, nebo jeho příběh známe jen z útržkové legendy fungující spíše jako alegorie na ctnost či ideu než jako vyvážený životopis. Přesto se zdá, že vzory v podobě lidí ve veřejném prostoru potřebujeme a chceme. Jde o vyprávění příběhů, které spolu sdílíme všichni. Právě příběh je to, co můžeme snadno spojit s osobou, ale velice problematicky s nějakou jednou myšlenkou. Pokud si přitom vybavíme například Starý zákon, můžeme vidět, že Hospodin jedná s Izraelity jen skrze příběhy. Příběh jako by byl tím jediným, skrze co se můžeme něco naučit. Ne ve smyslu pouček a definic, ale ve smyslu něčeho, co je možné přenést do života, který se má měnit a vyvíjet.
Marek Eben ve své písni Pomník zpívá že: „Časy se rychle mění, krátký je život lidský, takhle už budu vždycky vysoko postavený.“ Textu předchází prosba o vysoký podstavec, na němž má být jeho socha postavena. Poměrně hezky tak ukazuje na význam sochy ve veřejném prostoru – může být buď primárně estetický a umělecký, pak asi málokdo bude řešit obsah Braunových barokních soch. Anebo jde o objekty, které vyprávějí příběhy, konstituují mýty. A ty se musí postupně měnit. Kdyby ne, ukazovalo by to, že jsme hodnotově i kulturně ustrnuli.
Snímek Malý, velký Žižka zachycuje příběh inspirace – neproblematizuje Žižku, ale odkazuje k významu příběhu, k nutnosti vidět druhého člověka, kterak vypráví svůj příběh a předává ho dále. Idea postavená do pomníku takto fungovat nikdy nebude. Nedokáže vtáhnout. Je to jen lidský příběh, který nám může pomoci vplout do jistých hodnot a životních změn. A nemusí to znamenat, že by se osobnosti dějin replikovaly.
Gratuluji hotmandarin k hezké fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Fotografické diptychy nejsou jednoduchou disciplínou. Napol nabízí pohled na tvář ženy, která se mění, vyjadřuje vnějškově to, co se událo v jejím nitru. V přesvědčivé fotograficky dobře odvedené práci. Snímek je možná otevřenou otázkou – co vykouzlí úsměv na tváři dnes nám?
..., foto: Napol
Lukáš Uher nás zve do krajinářské fotografie, ovšem nikoli rurální, ale technické, urbanistické, futuristické. Jeho MAC jako by obracel to, co je v pohybu. Zastavuje okolní krajinu a nechává roztančit stavbu.
O čem asi přemýšlí? Co je jí honí hlavou? Snad o něčem v pohybu, o klíčích, jablcích a cestách. Snímek, jehož autorem je shimmell, zve na jedno posezení s cigaretou a zajímavým posezením v zádech.
...................., foto: shimmell
A na závěr ještě výtvarně zajímavé dílo O překvapeních... od schizoafektiv. Ukazuje, že focení a vidění světa spolu těsně souvisejí. A že pozvánky do vlastních pohledů mohou být více než zajímavé.