Představa, že svět nikdy nevidíme takový, jaký je, ale jen v jistém zrcadle nebo stínu není nová, ale má již antické kořeny. Lidem zřejmě nikdy nepřišlo, že by o světě věděli dost, nebo že by se v něm dokázali plně orientovat. Tato nedokonalost poznání ale nemusí být jen na škodu. Je vlastně něčím, co umožňuje umění a co dává smysl a význam vědám.
Nevědět vše se zdá být na jednu stranu deprimující a nepříjemné, ostatně etymologická příbuznost slov vědět a vidět (vědoucí a vidoucí) je více než přesvědčivá. Nikdo nechce vidět jen napůl, zastřeně a zřejmě stejné je to i s věděním. Roger Penrouse zdůrazňuje, že lidské oči jsou právě tak maximálně veliké, abychom na zpracování signálu z nich měli mozek, který bude možné porodit. Jinými slovy se zdá, že vidět chceme skutečně maximálně a nepřejeme si to až nějakou racionální úvahou, ale sama evoluce nás k takovému způsobu existence předurčila.
Jak je tedy možné, že nevidíme (a nevíme) vše? Že skutečnost nám vždy nějak uteče mezi prsty? Možná by stálo za to tuto otázku položit jinak, totiž, co je ono vše. Daniel Kahneman říká, že se vždy automaticky rozhodujeme tak, že vše co vidíme, je vše co jest. Náš mozek je nastavený na to, aby se neřídil ničím jiným, než tím, co je mu touto formou zprostředkováno.
Loužová, foto: honzj
Scholastika postupně vybrousila představu, že před námi je položený svět, který můžeme poznávat. A že jsme od tohoto světa skutečně jasně a ostře odděleni. Jenže, co když je to jinak. Není svět to, v čem se nacházíme a čeho jsme součástí? Není tím, co se nám zjevuje a utváří v nás samotných? Svět neleží před námi, ale je součástí nás a my jsme součástí jej.
V takovém pohledu je jasné, že slovíčko „vše“ získává nový význam. Neexistuje totiž žádná konečná množina pohledů, které sbíráme do naší mentální sbírky. Jsme přímo součástí světa, takže nemůžeme nikdy vidět vše, protože smysl má jen to, co vidíme. Jen to existuje. Jen to je nám dáno.
Snímek od honzj – Loužová zachycuje scénu, která na první pohled není kompletní a mohli bychom říci, že nám vše nedává, ale právě v tom, jak ji autor konstruuje je vidět, že ono vše před námi není. Že je to právě umění fotografa dát něco nového – ne z předem nachystaného balíčku skutečnosti, ale zcela nově a originálně. Nevidíme a nevíme vše z nějakého abstraktního balíčku, ale konstituujeme v sobě samých to, co existuje.
Gratuluji autorovi pěkného, výtvarně zajímavého snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku fotek uplynulého týdne.
Některé fotografie se vyznačují dokonalou kompozicí a dobrým řemeslem. Ukazují, že možná ne vždy je potřeba silné abstraktní „umělecké“ téma, ale že krása a dobrá fotka mohou vzniknout jinak. A právě to je příklad snímku Diagonální od Rumovník P.
Jen málo kdy se do fotky týdne dostávají zvířata nebo makro snímky. Tentokráte uděláme ale velice oprávněnou výjimku - Tabanus sudeticus sice žádné příjemné zvířátko není, avšak fotografie od suggy je precizní a výborná.
Tabanus sudeticus, foto: suggy
A makrem můžeme navázat i s Romanem110 a jeho fotkou Za letu, která díky svému černobílému provedení a soustředění se na jediný aspekt reality působí velice křehce a lehce.
Subal je pozoruhodný fotograf, kterému těžko věřit, že se věci kolem něj vynořují a zjevují a on se více brání, než že by je hledal a tvořil. Snímek Jdu takhle ulicí je kompozičně, ale především mimořádně nápaditě, dobře udělanou fotkou.
Jdu takhle ulicí, foto: subal