Ráno. Mystický mlžný opar, převalující se v chuchvalcích po třpytivé vodní hladině. Večer. Temné siluety stromů pod nebeskou klenbou. Černobílé kontrasty zimy a křiklavé barvy jara. A nad tím vším nádherně pomíjivé, fantaskní tvary mraků. A samozřejmě slunce. Na to nesmíme zapomenout.
Temná stráň, prozářená radostí slunce, které jí dává život.
Autor zjevně miluje přírodu a vyzývá nás k procházce po horských svazích i poklidných údolích, ke sledování fascinujících hříček světla a stínu v jakékoli roční době a k tomu, abychom se oprostili od přetechnizované reality a splynuli v jedno s původními úmysly matky Přírody. Nezbývá nic jiného, než se nad obrazy Petera Drančáka zasnít, jaké by to asi tak bylo. A popřát mu, aby dál nacházel ve světě kolem sebe nádherné obrazy, přesvědčující, že je pořád na co se dívat.