Ráno. Mystický mlžný opar, převalující se v chuchvalcích po třpytivé vodní hladině. Večer. Temné siluety stromů pod nebeskou klenbou. Černobílé kontrasty zimy a křiklavé barvy jara. A nad tím vším nádherně pomíjivé, fantaskní tvary mraků. A samozřejmě slunce. Na to nesmíme zapomenout.
Léto nás zastihlo poněkud nepřipravené a tak se k vám fotografie uplynulého týdne dostává v těsném závěsu před její předchůdkyní. Autorem vítězného snímku je Peter Drančák, který si přízvisko fotograf opravdu zaslouží. V galerii se jeho jménem honosí přes čtyři desítky fotografií, nastřádané od loňského podzimu. Některé z těch starších jste mohli zahlédnout i v časopise DIGIfoto. Stromy, vodu, pole i louky a jejich proměny během roku nám přináší autor těchto snímků bez příkras, někdy i bez barev a zabalené v auře až neskutečně hmatatelné skutečnosti. „To bych si dal doma na zeď,“ rozplývají se komentátoři jeho snímků. Nemůžu jinak, než jim dát za pravdu.
Temná stráň, prozářená radostí slunce, které jí dává život.
Lesní imprese nás zavádí do tajuplného, neprostupného hvozdu uprostřed rozzářeného letního dne. Paprsky slunce se nekompromisně prodírají větvemi a hladí lesní půdu svým životodárným světlem. Temnota, která se otevírá životu v podobě přímých a neústupných slunečních závojů, odahluje další z mnoha kontrastů kolem nás.
Autor zjevně miluje přírodu a vyzývá nás k procházce po horských svazích i poklidných údolích, ke sledování fascinujících hříček světla a stínu v jakékoli roční době a k tomu, abychom se oprostili od přetechnizované reality a splynuli v jedno s původními úmysly matky Přírody. Nezbývá nic jiného, než se nad obrazy Petera Drančáka zasnít, jaké by to asi tak bylo. A popřát mu, aby dál nacházel ve světě kolem sebe nádherné obrazy, přesvědčující, že je pořád na co se dívat.