Ač se může na první pohled zdát, že obraz je silnějším vjemem nežli zvuk, má hudba schopnost proniknout skrze naši racionalitu a zasáhnout naše emoce s mimořádnou silou.
Porovnáme-li dva nejvýznamnější lidské receptory smyslových vjemů – oko a ucho, můžeme dospět k závěru, že jednoznačné první housle v našem vnímání musí hrát oko. Má mnohem větší dynamický rozsah než ucho. Zatímco jedním uchem poznáme jen existenci nějakého tónu, okem bezpečně rozlišíme také směr, odkud k nám nějaký počitek přichází. Totéž dokážeme, použijeme-li uši dvě, ale uděláme-li totéž s očima, máme také informaci o poloze zdroje v prostoru. Z biologického hlediska je funkčnost a složitost oka mnohem větší.
Mohlo by se zdát, že obraz bude vždy intenzivnějším zážitkem nežli zvuk. Myslím, že tomu tak není a ani být nemusí. Člověk dokáže obraz poměrně dobře filtrovat a ignorovat, přehlížet jej. Ale pokud je někde v jeho okolí intenzivní zdroj zvuku, nedokáže se mu žádným způsobem přirozeně vyhnout. Snad si jen může zacpat uši. Zvuk navíc zasahuje mnohem více emoce nežli rozum. Očima jsme zvyklí měřit polohu, odhadovat vlastnosti. Je to náš primární racionální analytický nástroj, hlavní zdroj dat pro náš mozek. Uši jsou ale mnohem méně objektivní, pro racionální stránku člověka nabízejí mnohem užší paletu informací. A přesto je ve zvuku slovo – základní jednotka našeho myšlení.
Hudba je zvláštní podobou slova, které jakoby mělo obsah, ale nemá formu. Není racionálně pochopitelná, ale dotýká se naší emocionality. Snad proto mohou kritici psát o tom, že Mozartova hudba je dotyky andělských křídel pro naši duši. Jakékoli kategorie pro hudbu jsou možné, ale dobrá hudba je překročí. Nedokáže se vměstnat do škatulek. Je slovem bez formy, které nelze popsat, ale lze je jen prožít.
Přesně tak, jako muž na dnešní fotografii týdne, nesoucí název Leecher, se nechává uchvátit hudbou a prožívá jí. Bez kategorií a racionality. V této krásné fotografii nechybí perfektní práce se světlem, rychlost, dynamika ani dobrá kompozice. Vše je navíc mistrným dílem okamžiku.
Leecher (foto: Lissuin)
Přemýšleli jste někdy o tom, co to znamená hlídané parkoviště? Známý vtip Miloslava Šimka říká, že to je takové parkoviště, které je hlídáno, aby jej nikdo neukradl. O automobilech není ani slovo. O tom, že lze k této službě přistoupit také jinak vypovídá lehce žertovný snímek Dokonale hlídané parkoviště od pana Jeřábka.
Dokonale hlídané parkoviště (foto: Jerabek III.)
Snímek Konec stereotypu je dílem Mikoudelky a ukazuje, jak krásně lze pracovat s minimalistickým konceptem a hladkou křivkou na fotografii. Téměř jako z pera Bohuslava Fuchse.
Konec stereotypu (foto: Mikoudelka)
Nezvyklé světlo, překvapivé prostředí, nádech starých času a neočekávané krásy. Tak by se asi v krátkosti dala shrnout fotografie Dáma v kloboučku, kterou v Buenos Aires zachytil Oko-nomada.
Dáma v kloboučku (foto: Oko-nomada)
A na závěr snímek s povedenou kompozicí i názvem, jehož autorkou je Azhar. V černobílém provedení zachycuje ruce i pozadí, které navzájem vytvářejí překvapivý paradox na obrázku s názvem Ten to byl.
Ten to byl (foto: Azhar)