Jan Amos Komenský ve svých spisech opakovaně zdůrazňuje dva podstatné motivy – totiž harmonii světa a pansofii, což jsou ale témata, která spolu úzce souvisí.
Cílem člověka je najít ve světě řád, respektive ho do tohoto řádu uvádět. Cokoli, co se této představě dokonale promyšlené přírody, přírody jako do sebe zapadajícího logického stroje proviňuje, musí být odstraněno.
Když si vzpomeneme na Labyrint světa, je tento motiv zcela jasný – musíme být schopni nasadit si ty správné brýle, abychom dokázali svět vidět takovým způsobem, jaký ve skutečnosti je. To, že žijeme v neharmonickém rozbitém světě, světě, ve kterém není nic v pořádku, to je záležitostí dvou fenoménů, které mají ale společný kořen – totiž omyl. Omyl, který je pramenem i rozhodování vládců, kteří nemoudře řídí zemi, což je něco, co Komenský zažívá nesmírně silně po celý svůj život. To, že vedou války, chovají se špatně, jsou netolerantní, to vše pramení z toho, že nemají dostatečné vzdělání, jednají vinou omylu.
Ale i každý jednotlivý člověk má podle Komenského často nasazené špatné brýle, tedy takové, které ho nutí ve světě vidět věci nedůležité, malicherné, řád narušující, rozptylující. Jako by se vracel do světa, který vyžaduje více kontemplace, přemýšlení a soustředění. Bloudění po celém světě člověku málo pomůže, většinou jde o útěk od sebe samého, od dovednosti nasadit si správné brýle, které umožní vidět svět správně.
Jenže, jak napravit svět, ve kterém se potulují lidé s podivnými brýlemi a neustále ho přetvářejí zcela chybným způsobem? Jedinou cestou je vzdělání, ale ne vzdělání ledajaké. Smysl má jen takové, které povede k hluboké jednotě celku. Vzdělání je nástroj na nápravu lidstva, na vyčištění či výměnu okulárů, kterými se díváme na svět. Ale tato náprava musí vést k jednotě a harmonii, nikoli na úrovni jednotlivce, ale – jak zdůrazňuje Komenský – celého světa.
Kukačka v temném lese, foto: hotmandarin
Jaká je v tomto procesu nápravy role umění? Na první pohled je možné říci, že zcela zásadní. Martin Heidegger totiž zdůrazňuje, že smyslem umění je odkrývání neskrytosti – dokáže ukázat, něco, co ve světě je, ale je to skryté. Komeniologicky orientovaný člověk by tedy mohl v této linii hledat jistý vztah k harmonii – umění je něčím, co nám dává pohlédnout na onen harmonický svět v jeho jednotě. Kritériem uměleckosti by se tedy stal jeho vztah k jednotě. Ta však nutně nemusí znamenat totalitu nebo unifikaci. Může existovat jednota vycházející z rozdílnosti, z mnohosti.
I když se díváme na obraz nebo fotku, stále ale v sobě máme něco, co by Augustin nazval dědičným hříchem, jak analyzuje Paul Ricœur. Nějaké místo hluboké esenciální porušenosti. Všechno pansofistické vzdělávání, celý Komenského program je vlastně snahou o to, abychom toto své temné místo dokázali najít a uvidět. Pak je možné ho překlenout.
Toto temné místo, zákoutí v našem já, je něčím, co má asi každý. Je to to místo bytí, kam se sami dívat nechceme, které vytěsňujeme a tváříme se, že neexistuje. A současně ho ale necháváme jungovsky vybublávat na povrch a narušovat naši harmonii a jednotu světa, jak bychom mohli říct s Komenským. Na barokních obrazech jsou světci často malováni se svatozáří. Jistě nikdo nečeká, že by po světě chodili se zářící hlavou. Slovo svatý a světlo spolu těsně souvisí, jak etymologicky, tak symbolicky – svatý je ten, kdo svůj temný kout duše dokázal prozářit. Kdo sám sebe poznal a vstoupil do světa pansofistické rovnováhy a jednoty.
Snímek Kukačka v temném lese, jehož autorem je hotmandarin je právě takovým zastavením. Klade před nás otázku existenciální a nesmírně závažnou – co je naše temné místo, ve kterém se skrývá to cizí, to, co není naše, ale nakonec nás přetvoří tak, že se tím sami staneme?
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších pozoruhodných obrázků uplynulého týdne.
Hrbáč 1 je snímkem, který nás nutí k zamyšlení nad ideálem rovnosti. Co je vlastně rovné? V jakém ohledu je rovnost něčím, co je podstatné a důležité? V čem vlastně spočívá? Autorem fotografie stromu, který může nést stejné plody jako ten žurnálový je honzj.
Hrbáč 1, foto: honzj
Když už jsme u pohledů na stromy, nemůžeme pominout rumovníkův obraz Pálavský král, který líčí atmosféru krásného barvitého pozdního podzimu.
Pálavský král, foto: Rumovník P
Standa Pavouk zase zve do světa karibské oblasti na Barbudos. Do světa jiných myšlenkových struktur, práce, slunce a doutníků.
A Sokis ukazuje, že podle fotek roční období nepoznáme – V zimě jako na jaře... Otevírá tak pohled na fotografii, jako na málo spolehlivý nosič pravdy.
V zimě jako na jaře, foto: sokis