„Něco končí a něco jiného začíná“. Tato lidová úvaha je hojně rozšířená a má sloužit jako jakési pohlazení, zdroj naděje pro někoho, kdo se setká s koncem, který nechtěl. Jde o tvrzení, které v sobě mísí naději a jistý idealismus.
Na tomto místě si lze vzpomenout na slavnou větu Karla Marxe o náboženství, jako o opiu světa. Jenže, jak ukazuje Reza Aslan, íránský religionista, náboženství přináší přibližně stejně strastí jako slastí, socializací jako rozdělení. Představa, že náboženství je sociální konstrukcí pro utužení rodu nebo společnosti či dokonce nějaké opium zpříjemňující život, nesedí.
Martin Heidegger se k tomuto výroku staví jinak. Každé rozhodnutí, každá událost znamená současně konec všech předchozích možností. Život je tak neustálým vzdáváním se předchozích možností, aby se objevily nové. Zda to mělo smysl a bylo to dobré, se můžeme dozvědět nejlépe až v okamžiku smrti. Až smrt je definitivou, z jejichž perspektivy se můžeme dívat na to, co bylo štěstí a co neštěstí, co výhra a co porážka.
Konec je vždy spojený s nějakou ztrátou. Něco, co jsme měli, na co jsme si vytvořili zvyk a činilo nám libost, zde již není. Ranně křesťanská literatura v tomto ohledu rozlišovala smutek a nostalgii. Smutek je něco, co je emocionálního původu, patří k životu. Moderně bychom mohli říci, že je nejvýše úlohou psychologie se s ním vypořádat. Je třeba plakat s plačícími a bavit se s radujícími píše Pavel z Tarsu. Ale nostalgie je něčím jiným – pokřiveným pohledem, vzpomínkou, která strhává člověka od reality do snové idealizace minulosti. Nostalgie je popřením možností člověka nakládat se svým životem, opakem reflektivního vědomí, kritického myšlení, zdravého rozumu.
Konec nákladového nádr. Žižkov, foto: k20d
Zřetelný konec mají pohádky, protože mají mít dobré vyústění – po triumfu dobra se v nich již nic nemůže stát. Vedou k jistému bezčasí daného základním axiologickým rámcem. Konec má život ohraničený smrtí. Pohřební obřady Habsburků v Rakousku jsou v tomto ohledu výmluvné – do hrobky nevchází císař, panovník, imperátor, ale prostý člověk a hříšník. Ve smrti jsou si všichni lidé rovni, nikomu se nevyhýbá, ale to neznamená, že všichni umírají stejně dobře, připraveně, smířeně.
Snímek Konec nákladového nádr. Žižkov může na první pohled působit jako obrázek čistě dokumentaristický. Autor, kterým je k20d, mu ale propůjčuje také emoční náboj. Ukazuje na jistý konec tohoto urbanistického industriálního fenoménu a užívá k tomu náležité expresivní prvky – od uřezaných kolejí, přes sníh, barevnost až po natočení fotografie.
Gratuluji mu k zajímavému snímku ze zimních časů a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Vlastimil Pibil pokračuje ve svém zámeckém focení z minulého týdne a tentokráte nabízí pohled na schodiště s krásnými dřevěnými schody a krásnou hru se světlem. Snímek nese název V zámecké věži... a je vyfocený v Náchodě.
Fotografii z velice podobného prostoru nabízí také Stíny a světla 1 ...., která může posloužit pro komparaci stylů obou autorů. V tomto případě je jím honzj.
Stíny a světla 1..., foto: honzj
Stronger je snímek paní Dobromily, který vznikl v rámci fotografického dokumentaristického narativního projektu nejmila. Je plný emocí, síly, příběhu.
Stronger, foto: nejmil
Na závěr ještě tematická Podzimní variace s loukou, pavučinou a studeným větrem od Asile.
Podzimní variace, foto: asile