Jan Patočka ve svých textech často zdůrazňoval, že fenomény se zjevují postupně. Nikdy nevidíme žádnou věc v její úplnosti. Vždy zůstane alespoň kousek skrytý.
Pokud se díváme na sklenici vody, nemůžeme ani o ní nikdy říci vše – jinak bude o vodě uvažovat biolog, jinak fyzik, umělec, teolog. Nelze přitom nikdy říci, že by výpověď fyzika byla hodnotnější nebo úplnější než teologa, že by se umělec zmocnil skutečnosti více než biolog.
Skutečnost, tak jak se nám ukazuje se zdá být neuchopitelná a nezmocnitelná ve své úplnosti. „Vždy, když kousek uvidíme a prozkoumáme“, říká Patočka „jiná část se nám ztratí.“ Fenomén, tedy cokoli, co můžeme vidět, zakusit či zkoumat, nám není nikdy dán do držení, nikdy ho nemůžeme mít, vždy máme dostupnou jen jeho část.
Martin Heidegger v této souvislosti hovoří o světlině, která se v čase mění, kterou nikdy nebudeme schopni prozkoumat úplně, protože než ji obejdeme, bude zase jiná, protože každý úhel pohledu bude jiný, protože – aby to byla světlina (například v lese) – zde vždy bude něco, co bude vytvářet stín. Nikdy nebudeme vidět žádný fenomén ve své úplnosti, vždy se nám část ztrácí a jiná ukazuje. Proto má smysl nahradit pojem pravdy, pojmem neskrytosti. Nikdy nemáme k dispozici, pokud žijeme, pravdu v její totalitě, vždy vidíme jen její část, tedy onu neskrytost.
..., foto: rouzi
To je ostatně téma, které v nejslavnějším filosofickém podobenství zachycuje Platón. Vždy vidíme jen stíny, nikdy nemáme před sebou vše, co bychom mohli vidět. Ludwig Wittgenstein proto základní charakteristice věcí přisuzuje barvu. Barva je to, co rozliší stín od věci samé. To, co v nejjemnějším detailu dává odhalit to, co věci skutečně jsou. Není jistě náhodné, že pokud se ptáme pamětníků na dobu déle trvající totality, budou o ní většinou hovořit jako o době šedivé. Vše bylo šedé, nic nemělo barvu, tedy opravdovost a jasnost, která by umožňovalo odlišit světlo od tmy, pravdu od lži, věci mezi sebou.
Všechny tyto úvahy samozřejmě nemají jen obecně filosofický charakter. Vztahují se k tomu, jak sami můžeme nahlížet na svět. Jak můžeme dobře vědět, jak to ten druhý myslel, když vidíme jen zlomek jeho bytí? Jak nám může být vše jasné, když fenomén je složitý? Jak můžeme chtít jasné odpovědi na otázky, které odkazují k hlubině plasticity a nejasnosti? Jak nás mohou znervózňovat otázky, na které druhý neumí odpovědět, když fenomén se mu ještě nezjevil v dostatečném světle?
Snímek … od rouzi ukazuje, že nikdy nevidíme vše úplně. Že pokud je nám něco úplně jasné, bude to zkratka, abstrakce či schéma, ale nebude to dotek skutečného světa. Gratuluji autorce ke krásnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Na pokraji z cyklu Nekrajiny od Miloše Kostky představuje snímek s uměním angažovaným, aktivně hovořícím, měnícím svět, do kterého je zasazeno. V meta etice se na počátku minulého století vedl spor, který vyústil k přesvědčení, že každé slovo, pohled, každé konání i nekonání je ovlivněním světa, ve kterém žijeme. Etika, jako reflexe mezních situací nedává smysl. Ten má jen reflexe celého bytí.
Rudych nabízí svůj tradiční námět na snímku Miss Mundo Dub, ve kterém se noří do struktury světa. V šumu a zrnění, v chvění fluktuací hledá nitro, jádro, podstatu. Snad naivně, snad snově, přesto překračuje pevné obaly vnějškovosti a sestupuje stále hlouběji.
Miss Mundo Dub, foto: rudych
Naopak snímek na první pohled lehký a laškovný, ale v hlubším promyšlení nesmírně bolestivý nabízí Jokr7 s fotografií stále je to na svařáka. V jazykové dvojakosti propojuje rozpad pracovní identity a lidské integrity jedince.
stále je to na svařáka, foto: jokr7
A na závěr ještě jeden portrétní snímek Bofo z Kamenky od Stanislava Chlupa.