Fotografie týdne: když je všechno vzhůru nohama

4. února 2020
TWEET SDÍLET

Martin Heidegger hovoří o tom, že k vlastnímu bytí, k tomu, kým skutečně nejvíce sami sebou jsme, se dostaneme jen tehdy, když se ocitneme v hluboké tísni, kdy se zdá, že není, čeho se chytit, kdy všechno, co dávalo našemu životu jistotu a řád mizí a stává se bezcenným. Takové situace pak pojmenovává dvě – smrt a úzkost.

Takové uchopení nejvlastnějšího rozvrhu člověka je zajímavé z několika důvodů. Předně nás musí vést k otázce, co je to, čeho se v životě držíme, co považujeme za onu neotřesitelnou jistotu, která dává ráz našemu žití. Personalisté v korporacích a psychologové dobře vědí, že jednou z takových jistot je rodina a druhou jistota práce. Jenže co si počít ve světě, kdy o práci můžeme přijít poměrně snadno, každé druhé manželství se rozpadá a mnohé děti nemluví se svými rodiči (a naopak)? Kde jsou ony jistoty, konstrukce, kterých je možné se držet?

Druhý aspekt je neméně zajímavý – jak smrt, tak úzkost, vnímáme většinou jako něco negativního, něco, čemu se chceme vyhnout a nad čím nechceme přemýšlet. Jenže, Heidegger upozorňuje, že právě v těchto momentech můžeme nalézt sami sebe. Jít až na pokraj vlastní existence, to jistě není nic příjemného a nikomu se do takového přístupu většinou nechce. Ale současně platí, že právě v takových okamžicích můžeme poznat to, kým jsme. Vytěsnit takový stav tedy znamená, přijít o možnost se sám se sebou potkat, zjistit, kým jsem.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: mila...

A to nás přivádí ke třetímu bodu – naše bytí je časové. Když říkáme, že se nám vše v životě převrátilo vzhůru nohama, máme na mysli právě onu časovou souslednost – dříve to bylo nějaké, nyní je to jiné. Zahlédnout vlastní bytí je také otázkou bodu nebo krátkého okamžiku v čase, ale jde o zážitek, který nám může změnit další život. Život je spojený s pohybem, živé je to, co se může měnit, co roste. A co současně má perspektivu konce. Tím se liší člověk od antických bohů uvězněných v bezčasové nudě. Čas je to, co dává lidskému bytí pohyb, co ho formuje a utváří.

Tyto tři charakteristiky tedy ukazují něco, co bychom mohli označit jako rozvrh naší existence – to, co je v ní pevné, je naše nejvlastnější bytí, ale ani to, není neměnné, i ono prochází procesem proměny. Vše, se přitom kolem nás mění a točí. A v situacích, které se nám zdají být nejtěžší, v takových momentech, kdy jsme zbaveni našeho oděvu důstojnosti a společenského postavení, můžeme zahlédnout sami sebe.

Pokud této příležitosti dokážeme využít říká Heidegger, můžeme svému bytí dát rozvrh – časový plán, vidění toho, co sami ze sebou chceme ve své autenticitě dělat. V takové situaci totiž nejsme zaměstnání obstaráváním věcí, protože jsme zbaveni všeho a nic pro nás nemá cenu. Tehdy pak, slovy slavné písničky, můžeme nalézt sami sebe, ze ztráty se může stát nález. A snad i naše tvář se rozzáří radostí.

Snímek od mila… zachycuje právě takovou situaci – ženu v pohybu pevně držící se konstrukce vlastního já. Odhalenou a nemající možnost se věnovat ničemu jinému než setkání s vlastním bytím ve světě. A přesto není vyděšená nebo smutná. Je schopná dívat se tam, kam chce směřovat. Dává svému životu rozvrh nezávislý na společenském tlaku okolí, na životním stylu a hodnotách druhých. Našla se.

Gratuluji autorovi snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.

Kuba Adam jako by parafrázoval úsloví „řekni mi, co čteš a já Ti řeknu, jaký jsi“ na „ukaž mi svou poličku a já ti řeknu …“ Ale co? To už nechává na divákovi, který větu musí doplnit sám. Fotka Polička je vlastně dvojotázkou. Co bychom si na svoji výstavní poličku dali mi? A co na ní nyní máme?

Klepněte pro větší obrázek
Polička, foto: Kuba Adam

Balian pokračuje ve své experimentální dekompoziční tvorbě dalším zajímavým snímkem pojmenovaným -Neuro-. Zve dovnitř, pod povrch venkovní fasády, člověka. Ale současně ukazuje, že prostým zobrazením se toho moc nedozvíme. To, co má cenu není zobrazování, ale dívání se vnitřníma očima, kontemplace.

Klepněte pro větší obrázek
–Neuro–, foto: Balian

Barevně i tematicky minimalistická fotka pozor zákruta. od shimmella tradičně pracuje s motivem tohoto autora – ptá se, jak se živí lidé hodí k narýsovaným křivkám industrializace.

Klepněte pro větší obrázek
pozor zákruta., foto: shimmell

Někdy i stromy mohou obživnout. Což ostatně hezky ilustruje snímek Pichláky od danyjelvlk.

Klepněte pro větší obrázek
Pichláky, foto: danyjelvlk

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte