Fotografie týdne: kdyby bylo nebe blízko

5. května 2020
TWEET SDÍLET
Biblický příběh vypráví o lidech, kteří se smluvili, že si postaví věž, která povede až do nebe. Nebe pro ně nebylo daleko ani vysoko, bylo něčím, čeho je možné dosáhnout.

Možnost vyjít do něj po schodech, bez velké námahy a rizika, to nesporně tvoří součást lákavé představy, která je pro takové chování motivovala. Řecká mytologie toto téma zpracovává na mnoha místech také. Je zde příběh o Ikarovi, který se rozhodne dosáhnout do nebe, do božského prostoru, svou vlastní silou.

Jde vlastně o identický příběh s Babylonskou věží – snaha dosáhnout nesmrtelnosti, nebe, nějakou jednoduchou cestou nebo zkratkou, není možné. Tato snaha je od samého počátku naivní a zmatečná. Dělá z člověka nikoli boha, ale něco méně než svobodnou bytost. Je z něj jen kostka ve hře, která musí zapadnout na vhodné místo. Nic víc, nic méně.

V tomto ohledu je asi zajímavější příběh o Prométheovi, který jde na Olymp, k bohům, ale nikoli proto, že by chtěl získat vlastní prospěch, ale z důvodu touhy po ohni, který přinese lidem. Také on však dopadá špatně, byť nesporně hrdinně. V čem byla jeho chyba? Zdá se, že v tom samém, v čem spočívala základní motivace obou předchozích mýtů – nebe není místem, kam můžeme dorazit zkratkou, něčím, čeho lze dosáhnout rychle a bezbolestně.

Jacques Le Goff v jedné své knize popisuje trápení venkovanů v ranně středověké Francii. Život byl nesnesitelně těžký, nemoci a smrt všude kolem. Panstvo apatické k problémům, ale nutně potřebující výnosy od poddaných. Venkovan nemohl vidět žádnou cestu ze své svízelné situace. Nebylo nic, co by ho mohlo zachránit. Ani ho, ani jeho děti.

A Le Goff se přirozeně ptá, proč lidé v takové situaci masově nepáchají sebevraždy. Odpověď, kterou nabízí je náboženská – jen tehdy, když člověk projde celým životem, který je mu dán, může dozrát do nebe. Sebevražda, která bez znalosti psychologie a psychiatrie, byla dlouho vnímaná jako základní hřích proti Bohu, není problematická v sobě samé. Je totiž vnímaná jako petrifikace oné zkratky, neochoty investovat na cestě.

Klepněte pro větší obrázek
kdyby bylo nebe blízko, foto: black1.

Lidský život bývá často ve výtvarném umění zachycován jako proces putování. Poutníka si ale nemůžeme představit v dnešním moderním slova smyslu. Poutník je ten, kdo se vydává všanc druhým, nemá žádnou ochranu, ale ani práva. Jeho život nezávisí jen na něm, ale na všech, které potká. A přesto je to on, kdo musí prostřednictvím svých nohou pokračovat dále. Nevzdat se. Je někým, kdo se dobrovolně vydá z bezpečí a pohodlí na cestu, o které neví, kam vede.

Někdy se může zdát, že je nebe blízko, že malý a docela možný sled okolností zajistí, že se ocitneme ve spokojeném ráji. Rychle se ale ukazuje, že jestli člověk něco skutečně neumí, je to tvorba ráje. Ráj se v takovém případě stává místem přeslazené nekonečné nenaplňující nudy. Hranice mezi peklem a nebem se stávají směšně úzké. Nebe má v jistém ohledu charakter fata morgany – můžeme mít pocit, že je nadosah, ale těsně před tím, něž se ho dotkneme zmizí a posune se někam jinam. Toto uvěznění člověka na cestě je ale jedinou možností, jak nepropadnout do pekla nicoty. Dává nám totiž možnost poměřovat se, směřovat k něčemu, co nás překračuje, posouvat se dále, měnit se.

Snímek kdyby bylo nebe blízko zachycuje mračný mlhavý pás mezi nebem a zemí, prostor nejistoty a bloudění, do kterého můžeme vstoupit s rizikem ztracení a nenalezení vrcholu. Ale současně s vidinou, že pokud to neučiníme, zůstaneme spokojeně ve svých jistotách v nehybném klidu. Prohospodaříme vše, co jsme měli k dispozici. Black1. tedy zve k odvážnému vykročení do prostředí nejistoty.

Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.

Pokud budeme pokračovat v krajinářské pouti, můžeme se zastavit V nedohlednu.... U snímku, který na první pohled míří do dálek. Sleduje, kam až (ne) můžeme dohlédnout. Je zde ale ještě jedna perspektiva – zakotvení se v tom, kde se nyní nacházíme. Nikdy nemůžeme plně překročit svoji perspektivu. To, co je skryté, je skryté pro nás. Uvědomění si, kde stojíme a kam se díváme, je základním epistemickým předpokladem pro skutečně smysluplné poznávání. Autorem je Napol.

Klepněte pro větší obrázek
V nedohlednu..., foto: Napol

Promart dává do třetice krajinu do popředí zájmu s fotkou Jarné práce. Přiznám se, že práce na poli je pro mne stále nesena étosem rolnicko-dělnickým.  Autor snímku ale ukazuje, že perspektivy mohou být různé.

Klepněte pro větší obrázek
Jarné práce, foto: promart

František Mikuš nabízí také krajinu, byť silně subjektivní a niternou. Tak, jak ji může zakoušet jen on sám. V černobílém provedení ranně moderní figury „buď a nebo“. Fotografie nese název mrtvý les.

Klepněte pro větší obrázek
mrtvý les, foto: františek.mikuš

Někdy můžeme mít pocit, že to, co vidíme, do světa vůbec nepatří. Že je to do něj jen vložené či nalepené. Je to natolik neuvěřitelné, že máme pocit, že jsme se ocitli v divadle. Právě s touto perspektivou pracuje Exodus – II od Zoran_2.

Klepněte pro větší obrázek
Exodus - II, foto: Zoran 2

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte