Ruský filosof Vladimir Solovjov definuje krásu jako něco, co překračuje hranici banální existence věcí. Krása obrazu je dána nikoli jeho vlastním materiálem, ale čímsi, co mu přidává transcendentální rozměr.
Podobně o kráse uvažuje jeho přítel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, když nabízí obraz skleněného paláce, který je sice dle objektivních kritérií dokonalý a krásný, ale nikdo v něm nebydlí, nelze v něm žít.
Můžeme o takovém objektu říci, že je skutečně krásný? Solovjov i Dostojevkij by řekli, že ne. Krása je něco, co se uskutečňuje ne samo o sobě, ale ve vztahu k osobě. Bez osoby není krásy, pouze artefaktu bez vlastní estetické hodnoty. Tento postup je velice zajímavý tím, že na první pohled jde právě opačným směrem než moderní estetika či uměnověda, které se snaží hodnotit dílo samotné nebo jeho kontext, ale s osobou či transcendencí nijak nepočítají.
V běžném jazyce byl prostor oblohy vnímán jako jisté neproniknutelné tajemství – ostatně spojení slov nebe jako ontologicky specifického náboženského pojmu a oblohy této představě odpovídají stejně, jako náboženské představy, které bohy umísťují někam nad zemi. Mezi nebem a zemí je distance, kterou mohou překonat pouze bohové, lidem nic takového není dovoleno, jak příkladně ilustrují řecké báje na Ikarovi a Prométheovi, zatímco Zeus plodí s dívkami nejednoho potomka.
Moderní člověk tuto diferenci nevnímá tak silně, neboť do vesmíru se létá poměrně běžně a přírodovědec bude mít pochopitelné praktické problémy s tím, kde končí atmosféra a začíná ono nebe. Alespoň obrazně se ale může nebe a země přiblížit či dokonce dotknout, což je situace, kterou dobře znají všichni, kdo se pohybují na horách – mrak, který dosedne na masiv, oba světy spojí a současně učiní pohyb venku velice nepohodlným a obtížným.
Když ale k tomuto setkání dojde mimo místo, kde stojíme, můžeme se s jistým uspokojením kochat krásou celé scenérie. Je zde opět zřejmá dichotomie mezi krásou nebe a utrpením světa, jak v řadě děl systematicky zdůrazňovalo barokní umění.
Snímek Skogafoss II, Island Matěje Michalíka pracuje s oběma uvedenými koncepty. Voda padající ze skály, hmota tvořící prostředí pro celý snímek i obloha, to vše existuje samo o sobě, ale divákovi dává zážitek z jisté obtížně popsatelné krásy. Zatímco fotografie mlčí, místo samo tiché jistě není. A najít na něm jasné oddělení nebe a země, oblohy a pevné půdy pod noha také nepředstavuje jednoduchý úkol a to především díky kompozici a technickému zpracování celého snímku. A právě tato integrace paradoxů je tím, co snímek činní přitažlivým a zajímavým, majícím atmosféru.
Gratuluji ještě jednou autorovi a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Přijde? je snímkem ukazujícím, co s člověkem může udělat emoce nebo sentiment. Zahledění se do minulosti vytváří pokřivený obraz přítomnosti. Ať se snažíme sebevíce, nevidíme věci správně. Upínáme se na jevy, které nic neznamenají, avšak to důležité přehlížíme. A stále jen čekáme. Lze ale bez tohoto opojení žít? Autorem je No21.
Přijde?, foto: No21
Kozel stojící v okně, uprostřed rozpadající se stavby. Fotografie ModÉÉlkozÉÉl zachycuje pronikavý pohled zvířete, které jako by bylo na svých patnáct minut slávy dokonale soustředěné, neuvědomujíce si, jak absurdní strukturu vytváří. Autorem je Balian.
ModÉÉlkozÉÉl, foto: Balian
Fotografie Bitva o pevnostní most 2 od Subala zachycuje bitvu z nevšední perspektivy. Změna úhlu pohledu, sledování toho, co se zrovna děje kolem nás jinak, než jak to vidí většina lidí a schopnost zachytit něco jiného, nového. Tak by se dal shrnout program jednoho z pojetí fotografování, ale také tento snímek.
Bitva o pevnostní most 2, foto: subal
Snímek tak slečno ještě pár pater, jehož autorem je Jokr7, ukazuje vtip, postřeh a především schopnost autora myslet a vidět v širších souvislostech.
tak slečno ještě pár pater, foto: jokr7