Říká se, že do dýní a do lidí, člověk zvenčí nevidí. A zatímco u dýně je možné užívat různé diagnostické metody pro zkoumání toho, co je uvnitř, tak u člověka to jde hůře. Respektive zkoumat můžeme mnohé, ale onoho vnitřního se zatím dokážeme dotýkat skutečně jen málo.
Člověk ve svém nitru, v samém centru své existence je neproniknutelně tajemný. Mezi autory pohádek je oblíbeným konstruktem model, ve kterém vše, co si člověk vymyslí – anebo třeba namaluje – skutečně existuje. Tak se do světa reálných objektů dostávají víly, jednorožci nebo třeba fiktivní kamarádi.
Zajímavé je, že pro mnoho dětí může být existence těchto dvou druhů – totiž myšleného objektu a fyzického jsoucna – těžko odlišitelná. Svět fyziky a fantazie se jim spojuje do jednoho celku.
Jakkoli si mohou dospělí lidé myslet, že takový model je dán nevyzrálostí lidského ducha, je vhodné vidět, že ani v pokročilém věku nemají myšlené objekty menší významnost. Jak často se člověk rozhoduje podle toho, co si myslí nebo představuje, jak modeluje své myšlení a konání, na základě představ. V podstatě pořád.
Mimořádně pěkně je to vidět na dvou extrémech. Tím prvním je strach. Strach z věcí, které nejsou, ale být by mohly. Pokud člověka ovládne strach, utopí se nebo podlehne celkové paralýze. Lidové úsloví, že strach je špatný rádce je sice pravdivé, ale málo platné. Každý se něčeho bojí a strach, pokud se s ním nenaučíme pracovat, může být snadno větší než mi. Lze snad i říci, že jde o jeden z vnitřních impulsů pro chování, kterému je často těžké rozumět, ale které je na první pohled patrné.
Kam už nemůžeš..., foto: sysho
Druhým, do jisté míry opačným, pnutím je víra – sen, idea, touha. Představa, že něco uskutečním či dokáži, že se něco stane, je významným tahounem pokroku a růst každého člověka. Říká se, že nejtěžším momentem na roce 1968 byla právě ztráta naděje či víry, že věci mohou být jinak. Normalizace byla upadnutím do bezčasé strnulosti.
Alex Vilenkin posouvá ono pnutí víry a strachu, jako motivů vnitřního chování, dále. Přichází s radikální tezí, že vše, co je možné, je také skutečné. Žijeme v prostoru multiversa v němž je uskutečněno vše, co být uskutečněno může. Zde se každá obava naplní a každý sen uskuteční, pokud jsou alespoň trochu realistické.
Snímek Kam už nemůžeš... pracuje se zachycením představ a snů jako série obrazů propojených se skutečností. Žena na snímku do nich vchází a současně je od nich odlišena. Ukazuje, že ne vše, je možné předat a sdělit druhému, že obraz je možné číst jen očima toho, kdo jej utvořil. Autorem černobílého hrubozrnného snímku je sysho.
Humusak nabízí fotografii jako z fotobanky – s modrou oblohou, sluncem a barevnými deštníky. Snímek nese název ….
Na plný pecky je fotografie s nádechem starých časů a nakloněním, ze kterého by bylo možné spadnout, ale právě ono mu dává – podle autora kterým je babyvrba – dynamiku a život. Život, který se nesmí zastavit, který musí pádit vpřed.
Na plný pecky, foto: babyvrba
Fotografie Na modré vlně. zachycuje pěknou strukturu a dává pohlédnout do světů někde za závěsy a vodami. Autorem je subal.
Na modré vlně., foto: subal
Spoustu věcí může přikrýt moře, ať už si ho uděláme z čehokoliv. To důležité, ať už krásné nebo bolestné nemusí být dlouho vidět, neboť je schované pod hladinou. Když ale ustoupí, nabízí pohled na nečekaná tajemství. O tom, jak je reflektovat, vypovídá snímek Odliv od Kenaf.
Odliv, foto: Kenaf