Snímek o setkání se sebou samým v zrcadle vlastního bytí. Obraz v zrcadle je jedním z mytologicky i literárně vděčných témat. Je zajímavé sledovat, že je často líčené téměř jako svébytná literární postava. Medusa díky němu nemůže zabít Persea.
Ve Sněhurce je pak zrcadlo nástrojem zlé čarodějnice, která chce hlavní postavu zahubit a dokonce sděluje, kde se nachází. Je ale vždy pravdomluvné a zlo je díky němu nakonec přemoženo. Zcela zvláštní je pak zrcadlo v pohádce Andersena o ledové králově, kde má funkci inverzního měniče hodnot. Místo levo-pravé orientace mění dobro na zlo a naopak.
Zrcadlo je tedy specifickým archetypem – zobrazuje to, co do něj přichází, samo k tomu nic nepřidává. Je důsledně pravdivé. Jestliže se říká, že spravedlnost je slepá, pak právě ono je slepě pravdivé, nebere ohledy, nezohledňuje nic. Nemůže jinak.
Jakkoli člověk čas od času takové nastavení zrcadla nesporně potřebuje, neboť mu může pomoci s korekcí vlastního myšlení či chování, s reflexí vlastního já, tak lidé, kteří mají vlastnost zrcadla bez lásky nejsou právě příjemnými společníky. Trvání na pravdě a nutnosti ji říci hned a celou, bez ohledu na druhého a situaci není pozitivní lidská vlastnost, možná právě naopak je jedna z nejhorších. Odděluje totiž pravdu a vztah, pravdu a lásku, pravdu a druhého člověka.
Jdeme na přistání, foto: liil3
Snímek Jdeme na přistání je v tomto ohledu velice zajímavý. Vodní hladina jako by vytvářela dva světy – jeden s vlnkami a druhý bez nich, jeden před pohledem do zrcadla druhý po něm. Změna je rychlá a jasná. A přesto se zdá, že racek je v oné vyhlazené části zjemněný a rozmazaný, že zrcadlo nebylo nastaveno tvrdě, ale laskavě. Tak, aby se mohl setkat sám se sebou.
To, jak pták dosedá na hladinu ukazuje, že pravda je záležitostí vztahu, především pak se sebou samým. Ona dělící čára mezi dobrem a zlem, hodnými a nedobrými, padouchy a hrdiny, před a po zrcadlu, nevede mezi námi a druhými, ale námi samotnými. Slovy Marina Bubera – je třeba začít u sebe. Jen, pokud máme nerozbité, nefragmentární, uchopení vlastní já, můžeme přemýšlet o naší propozici ke světu.
Gratuluji liil3 k pěknému, černobílému snímku, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Pohledy oknem mají své kouzlo – nabízejí možnost sledovat, co se děje v jiné části časoprostoru, než jsme mi. Dávají nám možnost dotýkat se, něčeho, co je nám skryté, nedostupné, s čím se nemůžeme přímo setkat. Otvírají dveře fantazii, neboť na známé motivy rozehráváme hry ze své vlastní představivosti. Tak jak to činní lenka k.
Zewag nabízí pohled na staršího muže, který nápadně připomíná Piageta, který se šel projít, pokochat pohledem a prožitkem podzimu. Sám cítí, že jeho bytí může být ještě plné radosti, zakoušení krásy a poznání, i když je starý a pro chůzi potřebuje hůl. Fotografie nese název Molo.
Molo, foto: zewag
A podzim života střídá podzim barevný, hravý ve Verdiho Le quattro stagioni, se září slunce, červení listů a pohledem do dálek. xfiala43 to vše zakomponoval do fotografie s názvem Barvy podzimu.
Barvy podzimu, foto: xfiala43
Závěrečné podzimní trio dotváří Podzimní nostalgie od Auge.
Podzimní nostalgie, foto: auge