Hudba má oproti jiným formám umění mnohem větší emocionální pronikavost. Možná nemůže tak snadno vyprávět příběhy, odhalovat struktury nebo být prostředkem pro předávání filozofických myšlenek.
Ale ve chvíli, kdy chceme měnit vnitřní svět svůj nebo někoho druhého, zasahovat city a emoce, těžko najdeme lepší nástroj. Od intelektu jde tak přímo k vůli, k jisté hybné síle našeho myšlení či bytí.
Říci, že hudbou chtěl skladatel něco předat je většinou nepřijatelná myšlenka, protože má daleko více rozměr určitých brýlí, které si nasadíme a pozorujeme s nimi svět. Lidé, kteří chodí po ulici se sluchátky na uších, nejsou většinou individualističtější či uzavřenější do sebe než druzí – jen chtějí svět vidět jinak.
Hudba je tedy něčím, co se dotýká ducha a co ho může také zjevovat. Snímek Good bye,my love,good bye… zachycuje muže, který hraje na klavír. Činnost, kterou většina neprofesionálů vnímá jako velice intimní a subjektivní zážitek, nabízí všem. Dělí se o své pocity s ostatními a dává tak k dispozici kousek ze svých hlubin.
A zatím odchází jeho sen. Je neuchopitelný, rozmazaný, ale pocit, který vyvolává je hmatatelný a reálný. Člověk by na jednu stranu mohl mít pocit, že svět emocí a myšlenek je nějak méně existující než svět fyzických objektů, přesto, pokud se zaposlouchá do jazyka hudby muže, který hraje na klavír, pochopí, že tomu tak být nemůže.
Good bye, my love, good bye..., foto: sysho
Snímek svým technickým provedením ukazuje jistou niternost. Bez příkras laciného zdůvodňování jde až na dřeň lidského bytí. Pracuje s hudbou, kterou si ale divák musí domýšlet, s příběhem, který nikdo nezná. Myslím, že každý, kdo chodí okolo venku umístěných klavírů, musí být překvapený tím, že nejlépe hrají lidé, kteří vypadají sociálně minoritně, bez domova, vztahu ke společnosti. Jediné, čím mohou zrcadlit své lidství tak, aby o něm mohli říci druhým, je právě hudba. Bez póz a příkras, v pravé hlubině svého bytí.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je sysho, k niterně uspořádané kompozici a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Někdy se vedou diskuse o tom, proč by měla nebo neměla architektura replikovat staré vzory. Proč zkrátka nepostavíme nové město ve střihu barokním nebo secesním, vždyť je to tak pěkné. Jak by to dopadlo, ukazuje snímek "kouřová" (150tileté výročí bitvy u Hradce Králové) od jarleleka. Některé věci se opakovat nedají, lidé i svět se mění.
“kouřová“, foto: jarlelek
No21 si hraje se stíny, písní od Chinasky, táborákovými archetypy i pořekadlem, podle kterého se řídí nemalá část společnosti. Ovšem nemoralizuje – jeho zbraní je humor, vtip, nadhled. Snímek nese název Nehas co Tě nepálí....
Nehas co Tě nepálí, foto: No21
Pro milovníky horovových snímků s podivnou atmosférou je určená fotografie planctus murum.., která pracuje především s emocí diváka, nikoli se samotným obrazovým sdělením, čemuž vše podřizuje. Autorem je coida.
planctus murum, foto: coida
Na závěr ještě hravá, abstraktní, snová, minimalististická i kontextuální Bouřková od Olda Polda.