Brno si již od dvacátých let minulého století přálo svůj vlastní mrakodrap. Jakoby výšková budova pro obyvatele představovala něco kouzelného či zázračného, stavbu, kterou město, s komplexem (a půvabem) předměstí Vídně mít musí.
Z důvodu problematického podloží se ale podobné projekty nemohly uskutečnit a město si tak na první mrakodrapy počkalo až do doby porevoluční, kdy, již ale nebyly spojené s takovým étosem. Co vlastně vysoké stavby dělá tak přitažlivými, že o tu nejvyšší všude po světě svádíme téměř iracionální boje?
První pohled může nabídnout příběh o Babylonské věži. Lidé chtějí vytvořit chrám, který jim zajistí přístup k bohům kdykoli se jim zamane. Jde tedy o divinizaci techniky, představu, že se člověk sám, dílem svých rukou, může vykoupit a spasit. Rozvoj techniky během dvou světových válek ale ukazuje, že technika sama je v nejlepším případě hodnotově neutrální a žádnému povznesení člověka, tak jako by kázal literární civilismus přímo nepřispívá.
Druhé hledisko může být spojené s otázkou prestiže. Mít mrakodrap je záležitostí uznání od druhých, obdivu, úcty. Bible v tomto ohledu hovoří o chudobě – nejde o to nic nemít, ale spíše nestavět význam a hloubku vlastního bytí ve světě na tom, co mám, ale na tom, kým jsem. To, co mám, musí být pro lidskou duši zbytné, jinak se stává nemocnou.
Třetí hledisko může být urbanistické – jde o zahuštění prostoru, stavbu s jistou estetickou hodnotou, produkt určité dějinné etapy, která by v městském prostředí mohla být zastoupena. Jde o příjemné místo pro rozhled, často o technickou hříčku, kterou je třeba pronikavostí lidského intelektu vyřešit. V tomto ohledu se zdá být stavba vysokých domů poměrně pochopitelnou a logickou variantou.

Frankfurt am Main / Germany, foto: pavel kozdas
Pavel Kozdas je zvyklý výškové budovy fotit ze spodu. Ukazuje je giganticky, člověka staví do role mravence, malého, téměř bezvýznamného pozorovatele, který je na jedné straně ztracený svou marginálností, ale současně uchvácen velikostí díla lidských rukou a technikou. Dává pohlédnout do pocitu člověka, který se poprvé octne na místě plném podobných staveb, ale také osoby, jenž má vejít dovnitř a učinit si z ní obytný či pracovní prostor. Jistá bázeň či obdiv velikosti u autora evidentně prosvítá a výrazně rámuje velkou část jeho fotografických projektů.
Gratuluji autorovi k velice zajímavému podhledovému kompozičně i technicky preciznímu snímku s deskriptivním názvem Frankfurt am Main / Germany a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne, které jsou také něčím zajímavé.
Snímek Kováč nás zavádí do prostředí, které bude mít většina lidí spojená s bájným kovářem Hefaistem či dokonce Demiurgem, božskými bytostmi, které mohou něco tvořit. Z neústupné a tvrdé látky (či materie) vytvářejí něco, co má nejen tvar a funkci, ale současně je krásné. Autorem snímku je Zoran 2.
Jokr7 ukazuje, co vše je možné najít v odrazech výloh a oken. A současně dává pohled na fotografa, jako na interpreta skutečnosti. Je to on, kdo ve složitém a informacemi přetíženém světě odhaluje struktury, které chce pojmenovat a ukázat druhým. Tentokráte na fotografii citát.

citát, foto: jokr7
O tom, že pohyb může nabývat také podob, které jsou pro většinu lidí zřejmě jen obtížně představitelné, nemá cenu dlouze hovořit. Místo toho se stačí podívat na fotku Moderní gymnastika 01, kterou vytvořila f.valova.

Moderní gymnastika 01, foto: f.valova
Na závěr ještě pohled na ptáky, kterých bychom se nebýt slavného filmu zřejmě nebáli. Ovšem kulturní klima je takové, že gore008 si může dovolit stylizovat svůj snímek . do černobílé zrnité výtvarné podoby a každý ví, o čem je řeč.