Masky patří nesporně mezi jeden z nejpodivuhodnějších objektů zájmu kulturní antropologie.
Nacházíme je v téměř všech kulturách v různých rolích – od masek pohřebních, přes divadelní až třeba po ty, které jsou spojené s náboženskými rituály. Lidé od dávných dob pociťují potřebu si alespoň na čas nasadit jinou tvář, být někým jiným.
Právě v této myšlence je obsažený základní princip práce s maskou. Maska umožňuje tomu, kdo si ji nasadí být na čas někým jiným, někým, koho si sám volí. Byl mužem a stal se ženou, boháčem a stal se chuďasem, králem a je nyní poddaným. Toto nasazení si masky je aktem svobodné vůle, je to její nositel, který se rozhoduje, že právě ji chce mít na sobě a současně také představuje něco, co lze kdykoliv odložit. Maska je tak projevem jisté tvůrčí svobody, stát se – alespoň na určitý čas – někým jiným.
Toto stání se někým jiným je pak zajímavé v tom, že maska je jen povrchovou strukturou, něčím, co si nasadíme, ale pod čím bychom mohli zůstat stále stejní. Psychologie ale poměrně jasně ukazuje, že maska vede ke změně chování, myšlení, prožívání. Najednou skutečně jsme někým trochu jiným. Herci v divadle jistě potvrdí, že role pro ně není něčím nezávislým na nich samotných. Tím, že svoji roli a masku přijmou, promítají do ní sice sami sebe, ale současně se mění vše, čím jsou.
Edmund Husserl hovořil o tom, že žádnou věc, žádný fenomén nikdy nevidíme přímo. Vždy se ukazuje jen tak, jakou perspektivou se na něj jsme schopni dívat. V našem kontextu bychom se pak mohli ptát, jakou masku si nasazujeme, že vidíme věci právě takovou perspektivou, a ne zcela jinou. Pohled na jeden a týž jev nemůže být u více lidí nikdy zcela totožný.
Tyto masky na sebe klademe a sundáváme je v podstatě neustále. Nemají přitom jen rozměr škrabošek nebo artefaktů umísťovaných na obličej, ale často zasahují do sociologie ozdoby – do toho, jak se oblékáme, jakými šperky a doplňky se zdobíme, jakou prostřednictvím svého povrchu plníme společenskou roli.
Dokonalé maskování, foto: subal
Je zde ale ještě jeden rozměr práce s maskou, na který nesmíme zapomínat. Nasadit si masku totiž znamená zastínit své vlastní já. Zbavit se sám sebe, přijmout roli, která je neautentická, snad bychom mohli říci, že až pokrytecká. Je ale toto odsouzení skutečně namístě? Psychologie proto mluví o multikulturním self – o tom, že naše já je tvořeno fasetami masek. Masky a tím, kým jsme, od sebe nemůžeme oddělit. Žádná jasná hranice mezi maskou a tím, kdo je pod ní není, tvoří jeden celek, který se může střídat ve vnějších projevech, ale jinak utváří stále stejné nejvnitřnější já.
Zatímco dříve se říkalo, že si někdo na něco hraje, dnes můžeme říci, že je prostřednictvím své masky utvářen, stává se někým jiným. Jenže toto stávání se někým, to není proces odcházení od autenticity, ale projev pohybu vlastního života. Bez změny není žití, je jen temná strnulá smrt. Proces maskování je tedy procesem vědomého utváření sebe sama, projektem uskutečňování toho, kým chceme být. Jistě nastanou situace, ve které toto vše odložíme, a bez masky budeme hledět do hlubin toho, co jsme skrze masky vytvořili, ale v běžném životě a kontaktu bez masky žít neumíme.
Snímek Dokonalé maskování s touto myšlenkou pracuje. Ukazuje, jak skrze vnější fasetu můžeme postupně přetvářet vlastní hlubinou strukturu. Hranice mezi maskou a bytím mizí, dveře se stávají součástí prostředí, do nějž jsou skrze masku zapuštěny.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je subal, k pěkné barevné fotografii hrající si dokonale se světlem a stíny. Současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Fotografie Avízo... jako by se vracela k výtvarné tradici spojené s Miroslavem Tichým. K nejasným konturám malovaných světlem na starém papíru, k lidským pohybům a strukturám, ovšem bez jasný krajů a hranic. Autorem je schizoafektiv.
Hotmandarin nabízí fotografii z jednoho z posledních prostředí, kde je v současné době živo. Snímek nese hlubokou výpověď o světě – žena v roušce ve spěchu, sama uprostřed prázdného supermarketu, ve světě s přeexponovanými fakty, v němž není snadné nic rozpoznat, v pohybu k sobě samé, přesto bojící se, že bude sama. Fotografie nese název Konvergence.
Balian vypráví novou pohádku o Šípkové Růžence. Pohádku bez ostnů a trní. Přesto s osaměním a bolestí. Příběh o střetu života a smrti, osudu a vůle žít.
A na závěr ještě František Vrba vracející se k motivům Erbenovým a jeho nevěsta na útěku.