Od samotného začátku filozofie existoval spor o to, jak je možné, že něco poznáváme, respektive, jaký je vztah mezi poznávaným a poznávajícím. Člověk v naivním pohledu může propadnout dvěma extrémům, které jsou ale dlouhodobě obtížně udržitelné.
Tím prvním je solipsismus – má mysl nemá s myslí druhého příliš mnoho společného. Poznání je čistě subjektivní záležitostí a každý poznáváme po svém. Ostatně také v lidové mluvě uslyšíme, že někdo něco přehlédl nebo slyší jen to, co chce. To vše jsou postoje totální diference jedince od světa a vztažení k vlastnímu subjektu.
Proti tomu bude stát jistý pozitivistický empirický postoj (vycházející z antické tradice) – existuje jedna příroda a jedna pravda. Člověk ji může poznávat diferencovaně, možná chybně a snad také něco přehlédne. Ale poznávání jako takové je participací na poznávání transcendentní a univerzálně existující pravdy.
George Herbert Mead přišel s teorií pravdy založené na sociálních vazbách. Naše poznání sice s pravdou, jako objektivně existující daností vnějšího světa určitým způsobem souvisí, ostatně také naše poznávání a bytí je ve světě přírody, tedy v onom objektivizujícím světě ukotveno. Ale veškeré poznání probíhá skrze sociální struktury a kontexty. Poznání je otázkou hlubokého zapuštění se do společnosti a sociálních interakcí.
Ještě v polovině minulého století řada psychologů věřila, že testy, které mají k dispozici jsou relativně nezávislé na konkrétních sociálních a kulturních determinantech. Postupně se ale ukázalo, že triviální kvantifikační testování není možné používat na srovnávání jedince vůči populaci, protože naopak na těchto determinantech záleží významným způsobem. Takže například testování IQ Romů oproti většinové populaci není možné nijak vyhodnotit. Snad jen tak, že test je nastavený tak, že má zvýšené skóre u jedné z daných porovnávaných skupin.
Také snímek Dáma v okně pracuje s jistým kulturním či sociálním předporozuměním. Aby mu člověk rozuměl, musí vědět, co má vidět a jak to má vypadat. A ideálně mít k dispozici další asociace, které pomohou k promýšlení společného kontextu či sítě vztahů daného poznání – známe La Dame aux camélias od Dumase mladšího, Dámu s hranostajem od da Vinciho, nebo Dámu s psíčkem od Čechova. To vše vytváří naše sítě chápání toho, co se před námi na pozadí zeleného závěsu odehrává. Snad více v naší mysli než ve skutečnosti.
Autorem snímku je zaom eighty, který otevírá prostor ke snění a fantaziím. Gratuluji mu k pěknému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Nejmil umí mimořádně zajímavě fotografovat lidi (ženy) v netradičních pózách a barvách. Dává tak scénám zvláštní rozměr neživého výjevu, který je ale spojen s tušeným pohybem osob. Snímek Warm-up #2 ve žluto-modrém provedení to jen dokresluje.
Warm-up #2, foto: nejmil
lustrování VII je hrou se slovy i světlem, s kompozicí i sdělením. Snímek nabízí možnost individuálního rozmýšlení, co že je na něm zachyceno. Autorem je francoaise.
lustrování VII, foto: francoaise
Když se řekne... vylít kýbl špíny je ukázkou toho, jak se fotograf umí dívat na svět, nacházet v něm zajímavá místa a poté je jasně a vtipně pojmenovat. Autorem je No21.
Když se řekne... vylít kýbl špíny, foto: No21
K čemu je most, po kterém již nikdo nechodí a nic po něm nejede? O čem by asi přemýšlel, kdyby měl mysl? Smysl věcem mohou dát, jak ukázal Mead, vztahy. A právě takový vztah konstituoval snímek Starý most.. od honzj. Zákaz vstupu jakoby pominul a smysl existence se alespoň na několik okamžiků vynořil – pro fotografa i diváka.
Starý most..., foto: honzj