Úvahy na tím, co je prostor a jak jej může člověk vnímat, provázejí lidstvo již poměrně dlouho dobu. Ať je povaha prostoru jakákoli, fotograf s ním pracovat musí a běžně také pracuje.
Zřejmě první ucelenější teorii o prostoru představil Aristoteles, který jej spojil s tělesy. Prostor je jejich bezprostřední okolí (třeba kam mohou „dohlédnout“) a dále nemá smysl o něm uvažovat. Takto pojatá koncepce prostoru mu dává dva základní významy. Předně mohou tělesa někde být a pak se také mohou pohybovat. U jiných, zvláště pozdějších filosofů, pak nacházíme pojetí druhé, které silně propagovali Descartes a Newton – prostor je jevištěm, na kterém se odehrávají různé události, pohybují se na něm tělesa nebo v něm plyne čas. Není tedy vázán na konkrétní objekty, ale je čímsi základním a absolutním.
Zajímavý je pak v tomto kontextu také přístup moderní fyziky, která vnímání prostoru velmi změnila – od relativistických efektů spojených se zakřivením prostoru, který má za následek pád představy o vesmíru s eukleidovskou geometrií, až po zvláštní chápání prostoročasu v kvantové fyzice, ve které objekty nejsou tak ostré, jak by se nám na první pohled mohlo zdát na základě naší běžné denní zkušenosti.
Úplně jiný přístup k času nabídnul Kant, který si položil otázku jinak – jak je možné, že člověk může poznávat věci. Odpovědí mu bylo, že musí mít vrozené představy o tom, co to je čas a prostor. Ač byla tato myšlenka často zpochybňována, v posledním roce se na základě výzkumů mezi indiány v Amazonii vrátila do kurzu – i oni, kteří o prostoru jako abstraktní kategorii nikdy nepřemýšleli, mají základní geometrické představy.
Tím se ale možnosti pohledu na povahu prostoru nevyčerpávají. Zcela jiné hledisko totiž budou akcentovat umělci. Podíváme-li se na pojetí Berniniho práce s prostorem – například v Římském kostele svatého Ondřeje – zjistíme, že je zcela mimo filosofické a přírodovědné debaty a úvahy. A myslím, že právě takový pohled je pro umělce signifikantní. Uvažovat o prostoru, jako předmětu své činnosti a snažit se jej využít pro tvorbu scény, která divákovi něco zdědí.
Touto cestou se vydal také Luboš Blažek, který svojí sérií fotografií ukazuje prostor v nevšedním, až monumentalistickém pohledu umělce. Tak jako na snímku CXI., který je dnešní fotografií týdne.
Také Peter Cakovský si drží dlouhodobě svůj styl a jednoznačný rukopis snově vypadajících snímků, jako je RainMan, který výborně spojuje fotografii a počítačovou grafiku.
Eva Skaláková nabízí zajímavý pohled na střelce na snímku Nestřílejte i s krátkou informací o tom, co si o něm myslí. Je ukázkou toho, že i v běžném dni můžeme kolem sebe objevit řadu věcí, které budou paradoxní a zajímavé. Stačí se jen dívat.
První září může být pro mnoho školáků silně traumatizujícím datem, ze kterého mají strach či obavy. Jsou totiž lidé, kteří do školy nechodí rádi. A právě alegorii na jednoho z nich vytvořil Paklík na fotografii 1. září.
1. září (foto: Paklík)
A na závěr snímek, který připomíná blížící se podzim. Nese název Písečná duna a jeho autorem je Soni. Jakékoli komentáře jsou zde zbytečné, stačí jen mlčet a dívat se.
Písečná duna (foto: Soni)