Zdá se, že nic není takové jako bylo dříve. Luciano Floridi popisuje čtyři velké revoluce ve vývoji společnosti, jako první jmenuje Koperníkův názor, že země není středem vesmíru, dále Darwinovo pojetí evoluce, které říká, že člověk nemá výjimečné místo v přírodě, Freudovu psychoanalýzu, která bortí obraz člověka jako dokonalého tvora ovládaného pouze rozumem. Poslední čtvrtou revoluci podle něj přináší internet, který akceleroval globalizaci, propojenost lidí navzájem, i spojení člověka a stroje.
Pohled na tyto čtyři revoluce by nás mohl uchlácholit v tom, že mezi nimi vždy uplyne poměrně hodně času. Poslední revoluce ještě ani nedozněla, takže máme poměrně dost času si vydechnout. Jenže třeba Thomas Kuhn upozorňuje, že revoluce jsou něčím pozoruhodným v tom slova smyslu, že je nedokážeme předvídat.
Gilbert Chesterton, když popisoval současný svět, tak říkal: „Celý svět je naruby. My všichni jsme vzhůru nohama. Jsme jako mouchy na stropě a jenom díky věčnému milosrdenství nespadneme dolů.“ Zdá se, že pro Chestertona přestávají existovat věci, na které se lze spolehnout, kterým je možné věřit natolik, že se o ně můžeme opřít.
Zygmunt Bauman v jedné své knize píše o tom, že lidé v první polovině dvacátého století tyto pocity všeobecně sdíleli, byť je neuměli tak dobře vyjádřit, jak to dokázal britský esejista. Toužili po kotvě pevného stálého světa uprostřed změn a zmatků. Proto staví velkolepé paláce, honosně pojaté burzy či radnice. Velké budovy s velkými myšlenkami, které mají za úkol přežít vše. U škol, muzeí i galerií vznikajících na přelomu devatenáctého a dvacátého století, bylo časté, že na jejich fasády se umísťovaly velké osobnosti dějin. Za každou cenu se tehdejší lidé snažili budovat něco, co bude trvalé.
Tento obraz ukazuje, jak jsme ochotni se zabydlovat ve světě. Člověk potřebuje jistou pevnou stavbu myšlenek, vzorců a postojů, do které se může pravidelně utíkat, něco, co mu bude bránit, aby spadl z onoho Chestertonova stropu. Jenže je skutečně tou ideální cestou si na stropě zbudovat hnízdo? Pokud se zamyslíme nad tím, jaký život vede moucha, je zřejmé, o jak pošetilé počínání by šlo. Stalo by se pozvánkou pro nejbližšího pavouka.
Naše zbytnění se ve světě, říká Martin Heidegger, je něčím, co nevede k životu, nýbrž ke smrti. Smrti nikoliv ve smyslu požráním mouchy pavoukem, ale rezignací na hledání vlastního lidství, života, který by skutečně dával smysl. Aby naše bytí bylo smysluplné, musíme se po něm neustále ptát. Musíme si být vědomi toho, že neexistují žádné hotové pevné formy a odpovědi, že ono sezení na stropě je sice diskomfortní, ale živá pozice.
Jenže zde bychom mohli namítnout – cožpak jsme mouchy, abychom mohli sedět na stropě a měnit perspektivy svého pohledu na svět? Není mezi námi a tímto hmyzem takový rozdíl, který nelze překlenout lacinou metaforou? Nemá pravdu Jan Sokol, který tvrdí, že člověk se od zvířat liší tím, že nemá žádné přirozené prostředí, ale své prostředí si musí neustále utvářet? Jistěže pravdu má, ale toto přetváření, neustálá asimilace a akomodace, není prací pouze jedince, ale i celého jeho okolí. Musí si přizpůsobovat svět i sebe světu, ale nikoli světu pevnému a neměnnému, ale bytostně se transformujícímu.
Někdy se jeví jako nejlepší cesta vystoupit na trampolínu, odrazit se a skočit. Podívat se na svět očima během salta. Vidět věci v jiné perspektivě a v pohybu. Vlastně bychom mohli říci, že celý náš život je procesem neustálého pohybu na trampolíně. Problém nastává ve chvíli, kdy čekáme, že místo ní bude pod našima nohama pevná zem, nebo že pružiny budou vždy stejně tuhé. V takovém případě následuje rychlý, tvrdý pád.
Shimmell na svém snímku 4 nabízí výbornou kompozici – člověka skákajícího v tělocvičně, a přitom dívajícího se z okna. Člověka soustředícího se na svůj výkon, ale současně nesporně schopného improvizace. Člověka plného života, ale zakoušejícího křehkost vlastního těla.
Gratuluji autorovi výborné fotografie a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotek uplynulého týdne.
Když už jsme u těch tělocvičných procesů nelze opomenout zcela jinak koncipovaný snímek Moon for Sale #4, jehož autorem je na první pohled Nejmil. Pracuje, tak jako obvykle s ženami, které nemají žádnou lidskost, jsou jen precizní dobře kolorovanou součástí výborné kompozice.
Moon for Sale #4, foto: nejmil
Jokr7 si dokáže ve své tvorbě systematicky všímat příběhů, které v běžné zkušenosti tvoří nesouvisející vrstvy, které ale lze pomocí fotografie vložit do jedné zkušenosti. Toto sešívání je pak vlastní metodou jeho práce, tak jak to dokazuje na snímku nezapomeňte.
nezapomeňte, foto: jokr7
Fotografie, která by mohla sloužit jako ilustrace Orwellova románu 1984 Pragensis Pictus pochází od hotmandarin. Zachycuje život v jeho odžité, technicky organizované abstraktní formě.
Pragensis Pictus, foto: hotmandarin
A na závěr ještě podzimní rozloučení Ten barevný podzim 3 od Rumovník P.
Ten barevný podzim, foto: Rumovník P