Mnoho lidí si mozek představuje jako velkou knihovnu nebo kartotéku. Uvnitř sedí malý človíček, který jednotlivé fotografie nebo projevy zaznamenává a ukládá do správných přihrádek. A ten stejný panák o pár chvil později hledá, cosi hluboko v poličkách, aby to mohl dát jako projev paměti našemu vědomí.
A pokud už takto nefunguje celý mozek, tak alespoň paměť by mohla. Je ale něco takového možného? Když odhlédneme od antropomorfizace našeho přirovnání, stále zde nesedí přinejmenším dvě věci.
Tou první je kapacita paměti – pokud by náš mozek skutečně takto fungoval, měl by kapacitu větší, než je kapacita všech diskových polí na celém světě. Ve skutečnosti si nejsme schopni z paměti vybavit ani texty všech knih, které jsme za poslední rok četli, natož celý život. Paměť jako knihovna by z člověka dělala na jedné straně génia, ale na druhé mu neumožňovala přežít. Mít paměť utvářenou jako kartotéku je totiž nepříjemné na vyhledávání. Tak nepříjemné, že nelze myslet žádného živočicha, který by s něčím takovým pomohl přežít.
Antonio Damasio, portugalský neurobiolog a filosof, říká, že mozek je mnohem více podobný nějakému velkému složitému systému, kde jsou vzpomínky ukládány jako kontextuální tvary. Místo lístků, se správnou odpovědí tak dostáváme představu, které se více či méně může blížit skutečnosti, ale rozhodně není jejím faktografickým záznamem. Paměť v takovém systému není pasivní kartotékou, ale dynamickým a neustále se měnícím substrátem, ve kterém se různě propojují a vybavují nespočetné tvary. To samozřejmě mění nároky na kapacitu, rychlost vybavování, ale také transformuje paměť na něco tvůrčího a aktivního. Paměť není regál, ale spíše orgán, mohli bychom zvolat lidově.
cihla k cihle, foto: shimmell
Když se Martin Heidegger snažil popsat, jak poznáváme, nepoužil příklad, který by se zřejmě nabízel z analytické filosofie, tedy od descartovsky tvořené linie, oddělující rozum a tělo, bytí a svět, rozum a cit. Poznáváme, jako bychom šli lesem a narazili na světlinu. Světlina je něco, co skutečně existuje, je vymezena stromy v lesním porostu, takže pokud by tam nebyly ony, není tam ani ona. Světlina je vyplněna světlem, tedy tím, co můžeme poznávat. Poznávat lze přitom různě; myšlením, smysly, tělesností. Ale světlina není světlem a světlo není světlinou. Poznáváme světlinu, protože vidíme světlo, ale nikoli světlinu samotnou.
Tato světlina může být z každého úhlu pohledu viděna jinak. To na jedné straně nic neubírá na její existenci, nečiní z ní jen společenské ujednání nebo něco takového, ale současně ukazuje na to, jak neobjektivní je samotné spoléhání se na světlo. Fenomény, jak by podotknul Jan Patočka, se zjevují postupně, tak jako světlinu postupně nazíráme z různých stran. Světlinu nikdy nevidíme celou, tím, že se o kousek posuneme ztrácíme původní detail a vidíme jiný. Máme zkušenost paměti, ale ne celistvosti.
Damasio ve své knize Descartův omyl zdůrazňuje, že to, co byla největší chyba Reného Descarta bylo oddělení mysli od těla. Představa mysli jako něčeho, co může být zcela racionální a existovat ve světě, rozhodovat se, poznávat a myslet. Ukazuje se, že nic z toho není možné. Mysl bez těla, racionalita bez emocí, to jsou koncepty vedoucí k destrukci člověka.
Myšlení tak není skládáním cihliček, hezky k sobě, podle nějakého předem daného řádu. Myšlení je daleko více cestou za různými úhly a průhledy do světlin, zážitkem rozpomínání si a konstrukce vnitřních představ, emocionálním mixem s racionálnem, abychom dokázali odhalit neskrytost. A to vše bytostně propojeně s našim tělem.
Snímek cihla k cihle. od Paklíka je ukázkou toho, jak předem dané struktury neplatí, jak je třeba překonávat prekoncepty, abychom se dostali k jádru a podstatě. A že světliny mohou být často překvapivější, než bychom dokázali dopředu odhadnout.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.
Zachytit fotografií sněžení může být různě obtížné a náročné. Někdy jde o dokumentaristiku, jindy o kýč. Snímek ... od rouzi je ukázkou zachycení okamžiku naplněného emocemi v jemnocitně jednoduchém, výtvarně citlivém, provedení.
Pranostický snímek Na svatého Blažeje slunce ještě nehřeje... nabízí No21. Zachycuje v něm emoci chladu, ale také poetiku zamrzlého rybníka, čerstvost vzduchu i okolní ticho.
Na svatého Blažeje slunce ještě nehřeje..., foto: No21
Snímek, jehož autorem je Robson65 nese název Poltucet a v krajině počítá s nepříliš obvyklým formátem.
Milena Hertlová pak ukazuje, jak dokáže být uliční fotografie situačně a kontextuálně citlivá, jaké mohou být vyjadřovací možnosti snímku, který do obdélníku zarámuje kousek světa. Taková je fotka Hry bez pravidel.