Martin Heidegger zdůrazňuje, že člověk má smrt jako smrt. Toto mít smrt pak nesmíme vnímat jako něco negativního – je to to, co naše bytí kotví s časem a zemí.
Nemít smrt, znamená být uvězněn v nekonečné děsivé nudě, bez schopnosti pohybu, změny, radosti. Toto vědomí smrti, není něco, co by nás mělo děsit a odsouvání tématu umírání na okraj veřejného zájmu ve skutečnosti vůbec neznamená, že by smrt pro nás nebyla tématem.
Vždyť co všechno se snažíme stihnout, čeho je třeba dosáhnout, koho potkat, co vybudovat. Jen to, že máme smrt, jako smrt, je něco, co takovému počínání může dávat smysl a dynamiku. Bez ní bychom nebyli schopni žádné změny. Heidegger proto zdůrazňuje, že lidský život je podstatně lepší, než život antický bohů, protože člověk má smrt. A skrze ni i přístup k časovosti.
To, co se na jedné straně může zdát porážkou člověka – přítomnost smrti, jako limitu, kterému se nelze vyhnout, jako něčeho, proti čemu budeme hledat ochranu věšteb jako Macbeth či Alexander Veliký – je ve skutečnosti tím, co dává všemu našemu počínání smysl. Nesmírně zajímavá je v tomto ohledu křesťanská tradice, která na jedné straně bude mít příběh o příchodu smrti, jako trestu za hřích, ale současně ve zpěvu exultet bude znít: „Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou smrtí. Ó šťastná vina…“ Smrt je najednou nástrojem spasení, tím, co dává člověku jeho kvalitu – v sakrální i profánní rovině bytí.
Heidegger zdůrazňuje, že jen člověk má smrt jakožto smrt. Žádné zvíře není schopné svůj život poměřovat s nekonečností, není schopné hnát své bytí až na samý kraj jeho možností, plánovat, tvořit, básnit. Ať už se k tomuto pojetí přikloníme nebo ne, je možné ho v moderní podobě vidět také v románu Harry Potter – jsou zde mozkomorové, stvoření bez času a měření se, jejich bytí je fixní a neměnné – proto, kamkoli se pohnou přinášejí chlad a zkázu. Jsou obrazem zastaveného pohybu, ztráty chuti růst a básnit.
To, co vysají z člověka, je jeho nastavení k růstu, tedy radost a naděje. Tyto dvě veličiny jsou přitom pro náš život nezbytné, pokud chybí, nastává pozvolný a krutý konec. Joanne Rowlingová ostatně kouzlo proti nim nabízí v podobě skutečně šťastné vzpomínky. Nikoli sladkobolného sentimentu, odvolávání se na to, co už není a romantizující představy o minulosti. Ale vzpomínku jako něco ontotvorného, jako klíč k novému uchopení sebe sama. Tato vzpomínka je něčím, co nás má vést k tomu, že uchopíme sami sebe a dokážeme se, stejně jako baron Prášil, vytáhnout za vlastní cop z bažiny.
Snímek Cháron nás uvrhá do takové propasti podsvětí, do světa neradostných tichých stínů. Dává nám ukázat, jak náročné může být skutečné ponoření se do ticha. Ostatně, jak ukazují četné příběhy z apofthegmat, člověk nejčastěji utíká sám před sebou. Před nutností setkat se se svou vlastní tváří, pokud bychom si měli vypůjčit obrat Emmanuela Levinase.
Gratuluji schizoafektiv k nesmírně zajímavému černobílému stínovému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Někdy naopak může být výhled ven docela optimistický, naplněný pocitem spokojenosti, bezpečí a vyrovnanosti. Zajímavé přitom je, že jen málo záleží na tom, co člověk má, ale hodně na tom, jak moc dokáže milovat. Autorem snímku Dolce Vita je Zoran_2.
Dolce Vita, foto: Zoran 2
Co je to veřejnost? John Dewey by zřejmě hovořil o složité struktuře interakcí, vztahů, mezi všemi aktéry, kteří ji utvářejí, střetávají se v ní kulturní, sociální, časové, zkušenostní vrstvy, aby společně utvořili něco, co utká situaci. A právě jednu takovou zachycuje Jokr7 na snímku veřejná otrava.
veřejná otrava, foto: jokr7
Obrat moderní historiografie směrem od velkých politických dějin ke každodennosti, je něčím, co zásadně v druhé polovině minulého století změnilo naše chápání toho, co jsou to dějiny. Snímek Lehce zafúkané všednosti je esencí této dějinnosti, ve které se může najít každý z nás. Autorem snímku je hotmandarin.
Lehce zafúkané všednosti, foto: hotmandarin
A na závěr ještě jeden geometrický abstraktní snímek v podání Jiřího Z. s názvem jak probudit Ramese II.
jak probudit Ramese II., foto: Jiří Z.