Lidské dějiny jsou do značné míry dějinami čekání. Jakkoli vždy je zdůrazňováno, že bytí není stavem, ale procesem, že neseme zodpovědnost za to, co se stane i za to, kým a jací jsme, ve skutečnosti hraje čekání, jedna z nejzapomenutějších a nejbanálnějších činností v lidském životě, významnou roli jak v individuálním, tak v širším sociálním vnímání.
Pokud se podíváme na základní koncept židovství, můžeme říci, že je to koncept čekání. Bůh si vyvolil svůj národ, slíbil příchod mesiáše a nyní je třeba na jeho příchod čekat. Křesťanství na tom není o mnoho jinak – Mesiáš sice přišel, ale věřící žijí očekáváním jeho druhého eschatologického příchodu. Obě velká monoteistická náboženství jsou tak náboženstvími, jejichž základní postoj je čekání. Čekání pro ně není ale ztrátou času, není přešlapováním ve frontě na barevný televizor, jak jsme byli zvyklí z doby socialismu.
Čekání se mnohem více podobá na jedné straně zrání, jako procesu růstu kvality a zdokonalování. Ostatně pozdní sběr nebo dokonce ledové víno, jsou aspekty tohoto čekání v zemědělství až do krajnosti. Toto náboženské čekání je čekání v pohybu, v aktivitě. Znamená nutnost připravenosti a bdělosti. Mnoho lidí ve skutečnosti nečeká nic – pak ale jejich život zůstane stát, není v něm pohyb ani pohotovost k vyražení na cestu.
Biblický příběh o tom, jak Izraelité jedí beránka v Egyptě s opánky na nohou a holemi v rukou, ukazuje na tento aspekt čekání. Nikdy nevíme, kdy nastane to, na co čekáme, ale musíme být připraveni. A tato připravenost je podobná běhu z Alenky v říši divů u Srdcové královny – běžíme ze všech sil, abychom stůj co stůj zůstali stát alespoň na místě. Zastavit se v čekání znamená zemřít, ztratit sám sebe.
Čekání je tedy otevřeným postojem vůči budoucnosti, je výhledem a výzvou k růstu. Rostlina roste proto, že očekává, že v daném místě získá lepší podmínky, více světla. Člověk roste i když může často vědět, že z pohledu jeho psychické i fyzické kondice to již lepší asi nikdy nebude. Přesto bude jeho život spojený s čekáním.
Říká se, že moderna a utilitaristická etika spojená s Peterem Singerem představuje program života jako co možná nejkomfortnějšího čekání na smrt. Takové čekání se ale silně odlišuje od toho, které jsme popsali výše – není to čekání růstu, ale čekání spojené s čistým kalkulem nad libostmi a nelibostmi. Nemusí být nikterak hloupý nebo naivní. Často naopak – vždyť už Epikuros upozorňoval, že nedobře zvážený rozmysl nad tím, co je slast, hledání příliš rychlého a snadného uspokojení k opravdové slasti nevede. S čím a jak čekat, je otázka nejdůležitější životní volby.
O nemocných nebo o starých lidech se někdy říká, že na smrt čekají. Že s ní počítají, že celé jejich bytí je bytím ke smrti. Odcházet ze světa smířený a vyrovnaný, je jistě formou smrti, která by se velkému množství líbila, kterou bychom mohli v kontextu devatenáctého století označit za dobrou smrt. Jaké je toto čekání? Je spojené s dotekem obnažené existence, s vědomím, že konec není daleko. Nevíme, kdy přijde, ale je zřejmé, že to už bude brzy. Vede tedy k jistému zásadnímu obratu – již nemusíme mít strach z čehokoli, protože smrt není daleko. Obnažuje se naše bytí ve své nejvlastnější a nejkrajnější podobě. Může zazářit a urát nebo zcela ztratit svou chuť.
Zdá se, že v životě vlastně málo kdy děláme něco jiného, než čekáme. Ostatně i sousloví „být v očekávání“ v sobě tento aspekt zahrnuje a současně ničím pasivním není. Čekání je něčím, co nás může často deptat, zdržovat, zlobit. Co vyvolává neklid a nervozitu. A přesto je v něm přítomen onen pohyb a rozměr naděje. Čekání totiž není stání nebo přešlapování na místě. Není ztuhnutím, ale životním postojem spojeným s pohybem a růstem. Přesvědčením, že až se rozzáří zelená, budeme moci vyrazit kupředu a budeme na to připraveni.
Snímek od Františka Mikuše s názvem Čekání má zelenou ukazuje takový soustředěný proces hledění před sebe. Na to, než se věci dají znovu do pohybu. Čekání ne nepodobné sprinterovi na běžeckém oválu. A zatímco čeká, svět se zamlžuje a mění. Ale pokud nepočká a rozběhne se hned, neztratí vše, po čem kdy toužil?
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jahru nabízí pohled na smrt a hřbitov také v jisté perspektivě čekání – A příjde dlouhá noc... je silná hrou stínů a světla, řeči a ticha, pohybu a věčného klidu.
A příjde dlouhá noc, foto: Jahru
Orwelliáda je připomínkou toho, že ty nejvážnější a nejnebezpečnější mříže a ostnaté dráty většinou vůbec nevidíme. Ale o to více se nám dostávají pod kůži a do nitra. Autorem snímku je hotmandarin.
Abstrakce s mnoha možnými výklady je snímek s poetickou duší bolavé doteky od Jiřího Z. Ukazuje rány a zlomy, bolest i naději.
bolavé doteky, foto: Jiří Z.
A na závěr ještě nabízíme pohled na podzimní krajinu od Dark Enemy - Silent Time.