Jaký je rozdíl mezi domem a domovem? Zatímco některé jazyky tuto diferenci vůbec neprovádí, v češtině je mezi nimi zásadní rozdíl. Dům je stavbou, má čistě materiální povahu, domov je ale něco zcela jiného...
Jestliže hovoříme o kvalitě domu, můžeme mít na mysli jeho technické parametry nebo třeba uměleckou hodnotu, ale to vše je stále velice vzdálené od toho, co jsme zvyklí označovat jako domov.
Slovo domov předně nemusí být vázané na nějakou konkrétní stavbu, jde tak spíše o stav mysli nebo pocit, než o fyzicky ohraničený objekt. Tento pocit zná asi většina emigrantů, když se vracejí do země svého původu. Zážitek toho, že jsou doma, se dostavuje již ve chvíli, kdy překročili hranice nebo přistáli na letišti, uslyšeli rodný jazyk, mohli si koupit oblíbené jídlo, projít se po místech, která mají rádi.
Přesto existuje také domov v užším slova smyslu, jako místo, kde trvale přebýváme. Je to dům, kde většinou spíme, kde se cítíme přijati, kde máme jen svůj privátní prostor a nemusíme hrát žádné speciální role. V určitém ohledu je domov místem intimity, autenticity a především přijetí a bezepečí. Domov není vymezený ani tak zdmi (neboť se můžeme poměrně často stěhovat), ale spíše lidmi a věcmi, které ho utvářejí.
V tomto ohledu je zajímavé si povšimnout českého slova bezdomovec. Bezdomovec je člověk nikoli bez domu, tedy bez hmotného přístřešku, který mohou zajistit různé ubytovny nebo sociální služby, ale především je člověkem bez domova, bez místa, kde je v bezpečí, kde může být sám sebou, bez místa, kde zažívá lásku. V tomto ohledu je bezdomovectví podstatně horší, než bezdomství, protože nezasahuje jen fyzickou stránku člověka, ale prostupuje všemi jeho vrstvami.
Boudo, budko, kdo v tobě přebývá, foto: No21
Je zajímavé se podívat na samoty, stavení která stojí někde daleko od ostatních obydlí. Mohou plnit roli jistých pousteven, do kterých se utíká člověk před ruchem a stresem města, aby v poklidu mohl nacházet sám sebe, ale také místem, kde bydlí lidé z různých důvodů zvláštní. Společensky vytlačeni na okraj, lidé bez přátel, sociálních vazeb, výstřední podivíni. Dům ve volné krajině byl místem, které mohlo (a často bylo) kdykoli napadeno, pleněno, zpustošeno. Roli bezpečí tak neplnil nebo plnil jen velice omezeně.
Otázka, kterou je uvozený vítězný snímek, tedy Boudo, budko, kdo v tobě přebývá, odkazuje k některým zjevným charakterům domova. K tomu, že jde o místo okrajové, téměř o samotu, můžeme jako první významovou rovinu vidět ono vyloučení, otázku po výstřednosti, zraněnosti, po tom, jaké je to být v bezpečí pouze částečném. Druhá, neméně zajímavá, se pak může vztahovat k tomu, že to, jak obydlí vypadá, kde je umístěné, jak je velké a strukturované, to vše je jistým parciálním obrazem jeho obyvatel. Z domu se tak snažíme – byť třeba ne zcela úspěšně – usuzovat na domov.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je No21, k zajímavé fotografii s poutavým černobílým provedením a vtahující atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších fotografií uplynulého týdne.
Paklik, jako již tradičně, promýšlí spojení živého a věčného v jednom časoprostorovém rámci. Tentokráte z běžného uvažování vystupuje tím, že sází na méně obvyklou geometrii. Snímek neeuklidovsky je křivočarý.
neeuklidovsky, foto: shimmell
Jokr7 nabízí zajímavý pohled na ulici. Déšť proměňuje sociální interakce, blízkost lidí, ale také jejich náladu. Staví je do překvapivých souvislostí a dává jim nový interpretační rámec. Právě to zachycuje dnes mi ani cigareta nehořela.
dnes mi ani cigareta nehořela, foto: jokr7
Jinou možností, jak provázat člověka s architekturou a prostorem je využití výtvarného jazyka kulis a práce s živým objektem jako s tím, kdo se mu přizpůsobuje a poddává. Takto fotí Carismatico svůj snímek Adriana.
A na závěr ještě jeden reportážně orientovaný sluncem prosvícený snímek z USA, který nese název Únava a autorem je Kubajsz.