Z Fotky týdne čiší bezútěšnost a chlad. Možná je to nadcházející zimou, možná tím, že všechny sny splnit nelze...
„Co bych všechno dokázal, kdybych se dovedl vznášet?“ Tuto filozofickou otázku si může položit kdokoli z nás. Lidé rádi sní o tom, jak by věci mohly být lepší, kdyby se něco změnilo. Opuštěný pán na Fotografii týdne si mohl přát cokoli, ale skončil bosý ve vzduchu uprostřed prázdného pokoje. Možná to létání není zas tak skvělá věc. Možná si měl přát něco jiného...
Zima, chlad, stísněnost a osamění. To je jen několik přídavných jmen, která vás můžou napadnout při pohledu na snímek s názvem „If I could“. Člověk, který zde hraje hlavní roli, ukazuje jen nohy. A ty jsou navíc provokativně oříznuty a posunuty vpravo, takže nepřehlédnete ani realitu v podobě špinavého kouta pod radiátorem. Docela hutný kontrast v porovnání se všemi těmi měkkými lidskými portréty, které obvykle oživuje upřený pohled očí.
Člověk bez očí se zdá nebýt tak „živý“, v jeho žilách jako by nekolovala krev, v jeho bytě jako by nežili lidé. Fascinující ponurost jak z hororového filmu autor ještě dokresluje výrazným postprocessingem, ve kterém se přímo „vyžívá“: ostré protisvětlo a temný stín vyrývají do kůže ustarané vrásky, pleť jako by snad ani neměla teplý odstín a fotografie je celá ponořena do znepokojujícího modrozeleného zabarvení – neosobního a jakoby špinavého. Špína a vlhký chlad jako by stoupaly z každého rohu místnosti, z každého výraznějšího stínu.
If I could; foto: strany
Autor se nerozpakoval potáhnout celou fotku tenoučkou vrstvou digitálních kapek, flíčků a škrábanců, aby tento dojem podpořil, a podařilo se mu to víc než výjimečně. Návštěvníkům Galerie běhá po zádech mráz a tak sahají po vypínači a nasazují si teplé papuče. Kdybychom tak mohli létat... to bychom pak odletěli do teplých krajů, daleko od zimy, od každodenních starostí, špinavých koutů své duše i od chladné deprese, která na nás z těch koutů hledí. Kdybychom mohli změnit sami sebe, bylo by asi všechno dobré. Ale na to máme příliš velký strach.
Omezená a neživá barevnost a také bezútěšnost jsou hlavními vlastnostmi fotografií tohoto autora. A také detailní, úsporné výřezy lidských pohybů a grimas. Martin „Strany“ Stranka je jedním z těch, kdo dokážou přesvědčivě vykreslit negativní lidské emoce, depresi, osamělost a chlad v kontrastu s lidskými sny. Tyto aspekty prosakují celou jeho tvorbou, spíjí se do špinavých fleků a fascinují nás, protože nám připomínají nás samotné – a taky naše vnitřní démony.
Na autorových stránkách je k vidění i rozsáhlé portfolio s jeho tvorbou. Pokud vás tedy zaujal, neváhejte navštivte jej. Je jasné, proč „hyzdí“ své emotivní snímky copyrightem, což bylo v minulosti mnohokrát rozhořčeně kritizováno v jeho Galerii. Něco takového se totiž jen tak nevidí a kdekdo z nás by to chtěl umět taky tak. Zdravíme tedy tentokrát do Prahy a přidáváme srdečnou gratulaci.