Fotografie týdne: Anča

28. července 2020
TWEET SDÍLET

Jednou z reforem, které jsou spojené s Josefem II. je reforma poutí – v době, kdy se láme baroko a osvícenství můžeme sledovat paradoxní situaci. Na jedné straně je omezeno cestování, dlouhé poutě a „dovolené“, během kterých se nepracovalo, na straně druhé lidé schovávají vyřezávané betlémy doufajíce v domácí mystiku.

Tyto dva pohyby jsou pro 18. století důležité a ukazují mnohé z toho, jak nyní nazíráme fenomén dovolené. Pro baroko je typické to, že lidé skutečně tvrdě pracovali, ale současně se vydávali na dlouhé poutě na význačná místa své víry. Pouť byla výrazem vytržení z běžného koloběhu, opuštěním pracovního rytmu a všednosti. Jejím cílem bylo uvědomění si, že čas není jen cyklickým, že práce není nad člověkem, ale tvoří jen prostředek pro dosažení jiných cílů. A na straně druhé je zde postupně nastupující skutečnost práce jako zdroje společenského postavení a prestiže.

Samotná dovolená, jako něco, co by bylo dostupné všem pracujícím není něčím starobylým. Asi nejtradičněji je dovolená spojována s učiteli, vojáky a případně železničáři, v průběhu 19. a především na počátku 20. století se stává běžnou součástí pracovních smluv. Zde je potřeba vidět, co bylo jejím původním smyslem.

U výše uvedených profesí nešlo příliš o odpočinek, ale o charakter práce. Tak, jak se stává ale pracovní činnost stále komplikovanější a psychicky náročnější, postupně rostou i požadavky na volno. Smyslem volna není relativizace práce, jako v baroku, ale regenerace vedoucí k tomu, že pracovník bude schopen pracovat dále a lépe.

Přibližně od poloviny 20. století pak začínáme vidět spojení dovolené a cestování, jako něco, co zasahuje široké vrstvy obyvatelstva. Do té doby šlo o fenomén vázaný jen na bohaté vrstvy, obvykle tak bohaté, že instrument klasické dovolené příliš nepotřebovaly, neboť byly pány nad svým pracovním časem.

Klepněte pro větší obrázek
Anča, foto: kuldas

Od devadesátých se objevuje něco, čemu se říká time management 4. generace, jehož základní myšlenka spočívá v tom, že se snažíme nastavit takové řízení času a úkolů, abychom dosahovali rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. Jinými slovy – v práci budeme spokojení a efektivní jen tehdy, když v ní nevyhoříme, když budeme mít spokojený osobní a pracovní život.

Znovu zde vidíme ono pnutí, které nás vede k otázce, k čemu je vůbec vhodné a užitečné volno. Je spojené s určitou mechanickou údržbou zaměstnanců, ze kterých chceme dostat co nejvíce a maximálně odložit jejich pracovní zhroucení nebo prostorem pro radikální osobnostní proměnu?

Josefínské reformy započaly s pohybem směrem k první variantě. Ukazuje se, že volno je často příliš krátké na to, abychom se skutečně mohli ponořit do nás samotných. Zahálka, jak zdůrazňují teoretici kreativity, je časem, kdy nás může napadat něco skutečně důležitého. Přestáváme se totiž věnovat obstarávání věcí, ale můžeme se ponořit do času, který není k ničemu na první pohled dobrý a užitečný. Tomáš Sedláček uvádí, že právě toto nedocení byla hlavní slabina Gilgameše. Nedokázal pochopit hodnotu věcí, které nemají vyčíslitelný užitek.

Snímek Anča od Kuldase je ukázkou tohoto radikálního pojetí zahálky – volna jako času, kdy můžeme opustit obstarávání a dotknout se nás samotných. Tuto cestu od světa k sobě samým pak snímek téměř dokonale ilustruje. Stejně jako vratkost létací stroje, který může snadno ztroskotat, ale také dorazit až do cíle, který ještě není.

Subal nabízí také snímek, který jako by navazoval na toto téma – Važme si své minulosti. Ukazuje záběr z Památníku písemnictví. Zachycuje paměť v jistém meta pohledu – jednotlivé texty jsou pamětí toho, co je na nich uloženo a fotografie sama je pamětí této paměti.

Klepněte pro větší obrázek
Važme si své minulosti, foto: subal

Rumovník P nechává diváka nahlédnout do vody. Říká se, že do vody a do ohně se člověk může dívat nekonečně dlouho a nikdy ho to neomrzí. A právě tuto zkušenost snímek Peřeje ... zachycuje.

Klepněte pro větší obrázek
Peřeje..., foto: Rumovník P

O někom můžeme říct, že to má v životě jasně nalinkované. Jenže, nepíše náhodou pán Bůh i po křivých řádcích? Není lidský příběh vždy především otázkou nerovnosti a křivolakosti? Není představovaná linearita vlastně příkladem dokonale neautentického bytí? To jsou jen některé otázky, které může klást fotografie out od shimmella.

Klepněte pro větší obrázek
out, foto: shimmell

A na závěr ještě výtvarně zajímavě provedený snímek od Jackpod.

Klepněte pro větší obrázek
., foto: jackpod

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte