Když mluvíme o kráse nebo o estetice, většinou máme na mysli něco, co je mimořádně libé. Estetikou je určitá vyšší kultura, něco, co by jen tak někdo nesvedl. Případně to může být věda, které jde o reflexi právě takových mimořádností, jako je Shakespeare, Dante, Martinů či Caravaggio. Někdy se pak říká, že pokud se něčím člověk odlišuje od zvířat, tak je to schopností produkovat umění.
Co to znamená? Umění je na první pohled nesmyslné a neproduktivní. Umění děláme (zde je anglikanismus zřejmě na místě) proto, že můžeme, že v sobě máme nějakou vnitřní potřebu se světem určitým způsobem naložit. Jenže zde je dvojí obtíž. Avšak umění může být nazíráno i jako něco praktického. Skrze nástěnné malby se člověk snažil edukovat nebo rozvažovat o přírodě, snažil se nad ní získat moc, stejně jako třeba prostřednictvím zbraní.
Téměř vždy k něčemu praktickému a produktivnímu směřuje. Druhá námitka je ale vážnější – umění v tomto slova smyslu provozuje velice malý okruh lidí. Znamená to, že lidství je kondenzováno jen do nich? Že ti, kdo nejsou umělci nemají v plnosti své lidství?
Takový pohled na umění byl silně přítomen ve společenském diskursu ještě v polovině minulého století, ale postupně se začal rozpíjet a rozvolňovat do postmoderny, s jejímž nástupem tento druh otázek zcela přestal dávat smysl.
Jisté vodítko, jak o estetice uvažovat adekvátněji než optikou vysokého umění kulturních velikánů, jejichž explicitní vymezení a objevení bylo klíčové v 19. století během nutnosti konstituovat národní mýtus, nabízí John Dewey a především na něj navazující současný filosof Mark Johnson. Karel Marx měl představu, že celé kulturní pole, ve kterém se nacházíme se může diferencovat na základnu a nástavbu. A někam do nástavby, do fakultativní složky lidského počínání byla umístěna estetika ve vlastním slova smyslu.
Johnson proti tomu zdůrazňuje, že estetika není otázkou nástavby nebo vysoké kultury. Estetika je především způsob poznávání. Nedokážeme poznávat jinak, poznamenává americký filosof, než skrze estetické formy. Tanec, písmo, zpěv, to nejsou jen kulturní projevy, to jsou nástroje, prostřednictvím kterých zjišťujeme, něco o světě. Toto zjišťování ale není pasivní. Člověk není návštěvníkem světa, ale jeho integrální součástí. Poznáváme tím, že jsme aktivní ve světě. Celé naše poznávání v určité situaci není nikdy jiné než takové, že v něm hledáme určité estetické struktury a formy, které nám umožňují se v situaci orientovat.
Například vizuální sémantika, kterou pěstovala především analytická tradice estetiky, je jednou z možností, jak se v estetické situaci orientovat. To, co by ale zřejmě zdůraznil Dewey i Johnson, je fakt, že zkušenost není konstituována čistě racionálně, jako u analytiků, ale to, čím se v ní orientujeme, je většinou spojené s emocemi. Ty jsou od estetiky zcela neoddělitelné. Ne proto, že by umění mělo šokovat nebo působit na emoce, jak můžeme číst v recenzích špatně zahraných divadelních kusů, ale proto že je nemůžeme oddělit od zkušenosti.
Smyslem estetiky je tedy pěstovat umění, poznávat svět. Umělec je přirozeně tím, kdo tuto orientaci ve světě dokáže zachytit jinak než ostatní. Je tím, kdo se dokáže o tuto zkušenost podělit. Umění jako takové je aktivitou, jež nás vede k poznání. Nikoli jako určitého jasného celku či balíčku znalostí, ale jako kompetence vedou k poznání.
Gratuluji autorovi snímku Akt, kterým je danyjelvlk k fotografii týdne. Snímek zachycuje přesně takový poznávací posun, o kterém jsme přemýšleli výše, dokáže ve složitém celku skutečnosti zahlédnout a vyprecizovat sdělení, dostupné nám ostatním.
Fotografie Trochu nahlédnout... od schizoafektiv je spojená s jeho specifickými vyjadřovacími výtvarnými metodami. Dokáže ukázat, co je za běžně chápaným řádem skutečnosti. Jít pod povrch věcí a studovat, jak dělení na vnitřní a vnější svět ne vždy dává smysl.
Trochu nahlédnout..., foto: schizoafektiv
Jahru zachycuje ženu jdoucí po schodech stadionu, opuštěné a ztichlé stavby. Její svět, pocity, vidění toho, kde je a co se děje je dramaticky odlišné od toho, kdyby se kolem ní najdou objevili lidé. Dokážeme i my takto od ostatních vypnout? A co vůbec takový proces obnáší? Fotografie )))) vodítko nedává. Jen dává možnost projít se po schodech v obřím amfiteátru.
))), foto: Jahru
Kvalitu snímku často nemůžeme posuzovat jen podle technického provedení. Ostatně ve fotobankách je výběr fotografií s technicky vytříbenou kvalitou obrovský, ale jejich estetická hodnota je nesmírně nízká. Fotografie Pražská soda jejímž autorem je hotmandarin potlačuje téměř vše ve výtvarné rovině, aby vytvořila prostor pro vyprávění příběhu.
A na závěr ještě snímek od Zoran_2 nabízející sondu do vnitřního světa jedné staré ženy – Gizi.