Básně v fotografiích a fotografie v básních. Aneb když nemá básník Jan Neruda daleko k snímku. Báseň i fotografii nikdy nepopíšeme zcela.
Bez většího mučení se přiznám, že mám rád české básníky. Dost možná více než básníky, kteří byli osobnostmi přinejmenším svébytnými, jak již to u umělců bývá, samotná jejich díla. Báseň je něco zcela mimořádného. V tváří tvář studenému osvíceneckému racionalismu, už už se natahujícímu po poslední rozbité částici, zařazené hvězdě či poslednímu kousku neprozkoumaného dna moří; staví svět, jehož poznání je individualistické a nikdy ne uzavřené. Báseň můžeme číst stále dokola, psát na ni rozbory, eseje či úvahy. Ale nikdy ji nepopíšeme zcela. Ono školní „co tím básník chtěl říci“ je snad nejhloupější otázkou, kterou žáci mohou ve škole dostat. Pokud bychom to věděli, a pokud by to věděl sám básník, není třeba poezie.
Jedním z nejznámějších českých poetických kousků je Nerudova báseň Jak lvové bijem o mříže, ze sbírky Písně kosmické. A snad jen umění může být rozumnou, nekonečně hlubokou, a přesto osobitou a jedinečnou, interpretací básně. Nemohu se zbavit dojmu, jako by fotografie týdne, nesoucí tajemný název .(, někde na pozadí ukrývala verše právě z této básně:
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.
.(; foto Bočo
Myslím, že je li možné psát na hudbu libreta, pak se autorovi s nikem Bočo, podařilo stvořit vizuální libreto na Nerudu. Snímek oplývá mimořádně zajímavou barevností a více než příběhem je zachycením emocí. Ani ne tak křičícími, jako spíše pozvolna procházejícími hlavou: Odkud jdu a kam? Jsem schopen překonat tuto překážku která přede mnou stojí? Je tato překážka krásnou nebo děsivou skutečností? Mám kam utéci a bylo by to správné? Muž na fotografii hledí vzhůru jako by ani nepotřeboval odpovědi, jako spíše tyto otázky jen vyřknout a nechat chvíli znít tichem samoty. Uvědomit si znovu své místo na světě, cíle a možnosti. Jako by se potřeboval zastavit a zamyslet.
Ještě jednou gratuluji „nerudovské“ fotografii .( a jejímu autorovi Bočovi k zisku letos poslední fotografie týdne. A dovoluji si vás pozvat k procházce po několika dalších, zajímavých snímcích.
Fotrhlol již tradičně více než na fotografii sází na výpravu, design a provedení a výsledkem je další výborný obrázek s názvem O překážkách... Snímek může být obligátním plotem, ale také čímkoli jiným. Výklad tak ponechávám na samotných čtenářích, ale zde možná více než o samotný strohý obsah snímku jde o celkový estetický zážitek, který rozhodně stojí za to.
O překážkách...; foto Fotrhlol
V poetickém duchu pokračuje je umělecká kompozice autora s příznačným nikem renoar. Trojdílný obraz nesoucí název Fáze mé noci je po stránce obsahové i řemeslné umělecké zajímavou abstrakcí. Plnost uměleckého dojmu je však vytvořena až syntézou s básní pod ním uvedenou. Interdisciplinární umělecké prvky slaví úspěch téměř vždy (počínaje Apollinairovými kaligramy), avšak tvoří je jen málo kdo.
Fáze mé noci; foto Renoar
A na závěr ještě pozvánka na procházku Telčí a jemného nasání atmosféry tohoto krásného města. To vše ve snímku Telč XII.... od fidelio. Fotografie zaujme atmosférou, perspektivou i poněkud netradičně zvolenou tmavší barevností.
Telč XII...; foto Fidelio