Fotografie měsíce: cesty za prostorem

5. února 2021
TWEET SDÍLET

Na život ve trojrozměrném prostoru jsme si zvykli tak, že často nechceme přemýšlet o ničem jiném. Euklidovy věty málo kdo z nás vysype z rukávu, ale přesto tvoří základ toho, co běžně označujeme jako svět naší zkušenosti. Einsteinova práce, která zavedla čtyřrozměrný prostoročas byla vědeckou aplikací předchozích prací umělců, kteří si uvědomili, že důležité věci je možné vidět jen v perspektivách a prostorech neobvyklých.

Ať již expresionismus nebo kubismus představovaly zásadní zlom v tom, co pro nás je a není prostor, co v něm můžeme vidět a jakým způsobem. Společným jmenovatelem většiny zvolených fotografií měsíce ledna je právě snaha fotografů vypořádat se s různými vlastnostmi prostoru, jeho křivosti, stlačitelnosti, možnosti jít pod povrch věcí, pracovat s metaforami nebo pocity, ukazovat něco, co není vidět.

Právě toto nové hledání odpovědi na to, co je to prostor je pro vlastní tvorbu níže uvedených autorů zásadní. Prostor je to, co fotograf může zachycovat, nemůže v něm nic příliš měnit a přikrášlovat, ale přesto dokáže opustit schéma dokumentaristického pravoúhlého realismu. Fotografové přistupují k hledání rozmanitých forem z nichž žádný snímek nevyniká jako jediná možná cesta k hledání nových přístupů, ale spíše připomínají závěrečné období tvorby Picassa. To je typické neustálým střídáním forem, postupů, konceptů se snahou nenechat se omezit jediným možným přístupem k realitě. Ta je totiž něčím podstatně širším a zajímavějším, než co může realisticky orientovaná tvorba dokumentaristů nabídnout.

Mrakomor se vydává na cesty. Jan Sokol píše, že cestujeme, protože chceme zjistit, jak to vypadá mimo náš domov. Chceme své doma vztáhnout k jinakosti, k dálavě. Pro Komenského pak cestování bylo obrazem osobnostního zrání. Abychom dospěli musíme zakusit jinakost. A právě tu zprostředkovává snímek Jak jsem cestoval vlakem 5.

Klepněte pro větší obrázek
Jak jsem cestoval vlakem 5, foto: Mrakomor

O Zdeňkovi Burianovi se říkalo, že maloval, jako kdyby z obrazu sloupával bílou barvu a pod ní se objevovaly hotové scenérie dávných příběhů. Fotka Na Tři krále o krok dále ukazuje, že toto sloupávání vrstev může být podivuhodným dobrodružstvím, které může fotograf, ale vlastně i jakýkoliv člověk podstupovat, když se chce o světě dozvědět něco více, než co je na první pohled zřejmé. Autorem je Subal.

Klepněte pro větší obrázek
Na Tři krále o krok dále, foto: subal

Spory o to, zda je země kulatá nebo placatá patří spíše do starověku než do současnosti, ale přesto se mohou stát zajímavým námětem k fotografování, tak jak ukazuje na svém zimním poli tchmes.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: tchmes

Využití perspektivy znamenalo zásadní změnu v malířství, ale i v architektuře. Co se ale stane, když ji změníme a posuneme do extrémní podoby? Takovou kompresi prostoru, ale i vlastního pocitu z něj zachycuje snímek jak jsem čekal… od Jokr7.

Klepněte pro větší obrázek
jak jsem čekal..., foto: jokr7

Dadakovas ukazuje, že svými snímky umí namalovat krajinu, která nese jednoznačnou inspiraci malbou 19. století – silná práce s atmosférou, barvou, tušením struktur, pocitů korzujících lidí. Nabízí prostor pro vychutnání si toho, jak by se asi na promenádě pod stromy procházelo.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: dadakovas

Stále máme pocit, že ty opravdové věci jsou měřitelné, vážitelné, že jsou někde venku a můžeme je objektivizovat. Ve skutečnosti to, o co jde je ale téměř vždy očím a měřícím přístrojům skryto. Jak ukazuje fotka Něco se muselo říct... od schizoafektiv.

Klepněte pro větší obrázek
Něco se muselo říct..., foto: schizoafektiv

Také Lubos66 nabízí pohled mimo viditelný svět – dvě postavy sledují krajinu nad níž sedí a odpočívají. Najednou krajina odstupuje do pozadí a v mysli diváka se objevuje pocit určité kontemplativní pohody, ztišení, vlastního posezení mimo to vše, co běžně považujeme za důležité. Snímek nese čistě evidenční název IMG_9810, takže je stejně anonymní, jako postavy na něm.

Klepněte pro větší obrázek
IMG_9810, foto: lubos66

Walt Disney Concert Hall je hezkou ukázkou toho, jak lze pracovat s moderními architektonickými tématy. Lukáš Uher v nich vidí nejen barvy, ale především geometrii prostoru, která je vlastním výrazivem jeho snímků. Vtahuje diváka do nového světa, kde souřadnicové soustavy nejsou ortogonální, ale modelované objekty, které tento prostor tvoří.

Klepněte pro větší obrázek
Walt Disney Concert Hall, foto: Lukas-Uher

A tři tečky v názvu ještě jednou, tentokráte na triptychu od navyy. Ukazuje, že postupné odkrývání je vlastní cestou k poznání. Řecké slovo methodos neoznačovalo původně nic primárně vědeckého, ale postup, určitou cestu k něčemu. Snímek je právě takovou cestou, trojím zastavením směřujícím k hloubce hádanky, se kterou není možné se vypořádat optikou analytické racionality.

Klepněte pro větší obrázek
..., foto: navyy

Vhumanik nabízí ještě jeden pohled na prostor – jako na jeviště, v němž se okolní svět odráží, láme, zmrazuje, aby mohl být viděn a zakoušen jako celek. Jen na takovém jevišti je možné klást si otázky po velkých tématech. Tak jak to činní oběť pýchy.

Klepněte pro větší obrázek
oběť pýchy, foto: vhumanik

Témata článku: Kultura, Fotografie týdne

Určitě si přečtěte