Exkluzivní rozhovor o výstavě století

Jaká je role fotografie v dnešním světě?
Vladimír Birgus: Unikátní. V žádném předchozím období nebyla fotografie a jí příbuzné obory tak vlivná jako dnes. Nikdy nehrála tolik významnou úlohu ve výtvarném umění, nebyla tak respektovaná a také finančně ohodnocovaná.
Jan Mlčoch: Současnost stojí na vizuální informaci. Když k fotografii přiřadíte i její „vlastní dcery“ – film, televizi a internetové prezentace, lze naši dobu nazvat obdobím fotografie.

V čem je česká fotografie neobvyklá?
JM: Originálním rysem české fotografie je její pestrost. A nemyslím tím jen šíři stylů od různých autorů. I řada jednotlivců se velmi radikálně vyvíjela. Josef Sudek byl za první republiky dobrým fotografem. Pokud by ukončil svou činnost v roce 1939, patřil by k nadprůměrným, ale nikoli nejradikálnějším umělcům. Na začátku 40. let se jeho tvorba zcela změnila, objektivismus jeho předchozích prací se přehoupnul v subjektivismus a od té doby je autorem světového významu.
VB: Česká fotografie jako celek je fenomén. Jen nemnoho tak malých národů má takové množství skvělých fotografů na počet obyvatel. Může nás těšit, že kromě hudby neexistuje umělecký směr, který by české země ve 20. století výrazněji reprezentoval. Česká fotografie z tohoto období je ve světě známější a více ceněná, než naše malířství nebo sochařství ze stejné periody. I proto mě zaráží postoj Národní galerie, která dodnes nemá vlastní fotografickou sbírku. Ve vyspělém světě je jenom málo tak velkých galerii se sbírkou moderního a současného umění, které by fotografii nesbíraly.
JM: Já Národní galerii tento postoj nezazlívám. Věřím, že naše instituce – Uměleckoprůmyslové muzeum a Moravská galerie – budou brzy ze státního rozpočtu dotovány stejně bohatě jako Národní galerie a v budování stálé expozice české fotografie ji zastoupí.

Co přispělo k vysoké kvalitě české fotografie 20. století?
VB: Je to směs několika důvodů. Předně, česká avantgarda měla výhodu, že se mohla rozvíjet delší dobu než u našich sousedů. V Německu musela skončit po nástupu národního socialismu na začátku 30. let, v Sovětském svazu ještě dříve. I v 70. a 80. letech u nás byla fotografie pod svícnem cenzury. Většina autorů měla možnost vystavovat v mimopražských kulturních domech a v předsálích kin bez větších problémů. Jindřich Štreit byl v posledních letech reálného socialismu jediným autorem, který byl za svou výstavu soudně potrestán. A po propuštění dále tvořil a vystavoval. Naproti tomu desítky filmařů a spisovatelů byly zcela umlčeny.

Kurátorský přístup

Máte pocit, že vaše výstava může podpořit aktivitu dnešních amatérských fotografů?
VB: Amatérská fotografie má několik vrstev. Výstava může být velkou inspirací pro ty, jejichž ctižádostí je hledat a tvořit, ne jen sbírat bezvýznamná ocenění. Kvalita snímků se neměří počtem bodů v časopiseckých soutěžích, ale schopností autora svým dílem něco sdělit o sobě a o našem světě.
JM: Výstavou neoslovujeme profesionály nebo amatéry, ale obecně milovníky fotografie. A doufáme, že i náhodné návštěvníky přesvědčíme o kvalitách české fotografie natolik, že se jejími milovníky stanou.

Výstava Česká fotografie 20. století je prvním krokem rozsáhlejšího projektu...
VB: Druhým krokem je šestisetstránková publikace na stejné téma, jejíž vydání plánujeme na příští rok. Poprvé bez ideologických tlaků zmapujeme celou šíři české fotografie v minulém století. Kniha bude užitečná nejen pro laickou veřejnost, ale i pro studenty dějin fotografie. Je žalostné, že dodnes se řada z nich učí na státnice z mé kapitoly o fotografii v brožuře Informatorium z poloviny 80. let nebo z Tauskových skript ze stejného období.

Před pár měsíci skončila v Galerii Rudolfinum podobná výstava mapující historii české fotografie. V čem je váš kurátorský přístup odlišný?
VB: Loňská přehlídka sledovala zejména vztah technického pokroku a umění, naproti tomu náš výběr jde po tvůrčích trendech. Hlavním rozdílem však je, že propracovaná část Andělovy výstavy končila ve třicátých letech. Naše expozice je naopak co do počtu fotografií nejsilnější v období po druhé světové válce.
Pro odborníky i laiky je naše výstava unikátní šancí vidět ve většině případů nejvzácnější druh zvětšenin – „vintage printy“, tedy zvětšeniny pořízené samotným autorem fotografie nedlouho po jejím vyfotografování.
JM: Významná je i dokumentární a reportážní linie, která naši výstavu protíná. Poněvadž necenzurujeme obsahovou stránku snímků, naše expozice může být nejen přehledem dějin české fotografie, ale i pohledem na české dvacáté století jako takové.

V úvodním slovu k výstavě píšete, že se snažíte připomínat zapomenuté trendy a autory.
VB: Pro mě je objevem například Viktor Richter, který se hned po druhé světové válce zaměřil na fotografování Cikánů. Předběhl všechny autory včetně Koudelky, kteří toto téma zpracovávali daleko později.
JM: „Objevem“ je také expozice německých tvůrců, kteří žili a pracovali v českých zemích. Máme tu například fotografie Wernera Davida Feista. To je německý avantgardní autor, absolvent Bauhausu, který žil devět let v Praze. Připomínáme autora protiválečných koláží Johna Heartfielda, který po odchodu z Německa žil více než pět let v Československu.

Očekáváte v historii české fotografie nějaké nové objevy?
VB: Jistě, není vše objeveno. Přibližně tušíme, co se ještě před historiky skrývá. Například v Mladé Boleslavi byl klub fotografů-amatérů, který v roce 1928 udělal vůbec první skupinovou výstavu české avantgardy. Dodnes jsou díla tamních autorů známa jen z reprodukcí v dobových časopisech. Doufáme, že někdo v Mladé Boleslavi při vyklízení půdy nebo v rámci rekonstrukce domu objeví původní díla téměř zapomenutých autorů z konce 20. let.
JM: Osobně vidím největší mezeru u německých fotografů žijících v českých zemích. Pro představu – v polovině 30. let bylo v Československu 5 000 členů českých fotografických spolků a vedle toho přes 2 000 členů německých klubů fotografů-amatérů. Jejich práce, alespoň ve zlomcích, musí někde být.

Příprava výstavy

Která fáze přípravy tak rozsáhlé expozice je nejproblematičtější?
VB: Nejobtížnější bylo sestavit scénář, čili seznam exponátů a jejich členění do sekcí. Uvažovali jsme, kdo by měl být zastoupen a v jakém rozsahu, zjišťovali jsme, kde jsou fotografie uloženy.

Jak dlouho trvala příprava výstavy od prvního nápadu k vernisáži?
JM: Přes tři roky. Jen tvorbě scénáře jsme věnovali víc než rok.

S jakými výdaji byly spojeny zápůjčky fotografií ze zahraničních muzeí?
VB: Problém je, že řada obrovských sbírek české fotografie je mimo území Evropy. Ve Washingtonu, Los Angeles, Houstonu, Bostonu nebo v Torontu mají tisíce snímků českých autorů. Samotné zápůjčky jsou mezi „mravnými“ muzei bezplatné, jmenované sbírky jsou však pro nás nedostupné kvůli astronomickým nákladům na transport a pojištění.

Z jakých zdrojů je výstava financována?
VB: Hlavní tíha leží na UPM a GHMP, přispělo také ministerstvo kultury a firma Zentiva. Je překvapující, že z fotografických firem přispěl jenom Nikon CZ a Centrum FotoŠkoda, ostatní oslovení nedali na největší výstavu české fotografie vůbec nic. Mimo Česko mají velké fotografické výstavy a festivaly téměř vždy sponzory z řad fotografických firem. Ovšem zatímco třeba slovenské zastoupení firmy Fujifilm je už léta hlavním sponzorem bratislavského Měsíce fotografie, české zastoupení stejné firmy o případné podpoře naší výstavy odmítlo vůbec jednat. Největším zklamáním ovšem pro nás byl postoj finanční skupiny PPF, která všude deklaruje svou podporu fotografie, leccos slibovala a necelé dva měsíce před vernisáží se rozhodla nedat ani korunu. Zřejmě aby měla více na další výstavu obřích zvětšenin na Pražském hradě. Přitom už loni jim Anna Fárová odmítla poskytnout autorská práva na takovéto použití fotografií Josefa Sudka, stojící v naprostém protikladu k jeho pečlivé volbě adekvátních formátů fotografií.

Je nějaký specifický důvod pro rozdělení výstavy do tří částí?
JM: Měli jsme ambici vystavit celé české fotografické století na jednom místě. Problémem však bylo, že v Praze neexistuje tak velký volný prostor. Zvažovali jsme spolupráci s Pražským hradem, Národní galerií, ale nakonec jsme se vrátili k osvědčenému partnerství s Galerií hl. m. Prahy.
VB: Má to i své plus – bylo by nadlidským úkolem shlédnout najednou 1 200 exponátů.

Trendy

Podařilo se vám vystavit vše důležité?
JM: Možná jsme nevystavili všechny významné autory, domnívám se však, že jsme nepřehlédli žádnou podstatnou dobovou tendenci nebo směr. K vidění bude 1 200 exponátů od více než 400 autorů. Největší klasici – Drtikol, Funke, Sudek, Rössler, Lauschmann, Tmej, Marco, Štyrský, Koudelka, Štreit nebo Kolář mají 10–20 fotografií, jiné reprezentuje třeba jen jeden velmi charakteristický snímek.

Nejvíce zastoupena je tvorba posledních desetiletí. Čím to?
VB: Význam fotografie v tomto období strmě roste, v současném světě patří spolu se sobě příbuznými obory k dominantám výtvarného umění.

Podle jakého klíče jste rozhodovali, kteří autoři německé a slovenské národnosti jsou i českými fotografy?
VB: Uznávám, že rozlišení národní příslušnosti autorů je obtížné. Zejména na počátku naší výstavy je těžké odlišit Němce, Rakušany a Čechy. Obdobná situace je za první republiky s Němci nebo v posledních letech se Slováky. Všichni fotografové zařazení do výstavy měli československé nebo české občanství, to bylo pro nás určující.

České země byly po větší část 20. století ve společném státě se Slováky. Nebylo by logické vystavovat a popisovat československé jevy, trendy a autory jako jeden celek?
VB: Možná ano, to rozdělení je hlavně z praktických důvodů. Tak obrovské prostory, abychom v nich představili celou československou fotografii, asi nenajdeme. Navíc, slovenská fotografie je už několik let zpracovaná jak ve formě výstavy, tak obsáhlé knihy. Je paradoxní, že české fotografii, která většinou sloužila autorům ve východní části republiky jako inspirace, se podobného zmapování dostává až nyní.

Do expozice jste zařadili i socialistický realismus. Jde o kapitolu českého umění, která může vyvolávat nejrůznější emoce.
VB: Můžeme si o té době myslet leccos, ale pokud děláme přehledovou výstavu české fotografie 20. století, nesmíme socialistický realismus opomenout. V letech 1949–1953 se jednalo o jediný povolený fotografický směr – nepublikovaly se akty, zátiší nebo běžná pouliční fotografie. Vedly se vážně míněné diskuze, jestli je správné publikovat krajinářský snímek bez traktoru.
JM: Na nás není hodnotit morálku fotografa a jeho umělecké tvorby. Nevytváříme idealizovanou, ale skutečnou historii české fotografie. Proto jsme třeba na výstavu zařadili nejen volnou a protirežimní tvorbu českých autorů za druhé světové války, ale i časopisy a publikace s fotografiemi v oficiálním duchu.

Když vystavujete reklamu z 30. let nebo agitační tvorbu z let lidové demokracie, proč v části týkající konce 20. století nemají obdobné zastoupení dnešní představitelé v tisku často publikovaného „komerčního umění“ – např. Jadran Šetlík nebo současná reklama?
JM: To srovnání socialistického realismu a Šetlíka není šťastné, on je spíš než umělcem tím, čemu se říkalo živnostenský fotograf. Komerčně úspěšný autor vycházející vstříc masovému vkusu.
VB: My chceme na výstavě prezentovat i reklamu, máme tam její zástupce jak z let třicátých, tak šedesátých a devadesátých. Poctivě a bez předsudků jsme probírali práce současných špiček české reklamní a módní fotografie, ale mnoho skutečně invenčních děl, které by jenom nekopírovaly západní vzory, jsme nenašli. Samozřejmě zde existují výjimky, např. Tono Stano, Jan Pohribný, Jan Saudek, Štěpánka Stein se Salimem Issou a několik dalších.“

Na internetu je řada vizuálních projektů, které nelze prezentovat jinak než přes prohlížeč. Uvažovali jste o zařazení tvůrčích počinů z tohoto prostředí?
VB: Web a videoinstalace jsme se rozhodli do výstavy nezařazovat. Už tak jsme si stanovili značně široké vymezení pojmu fotografie, další posunování hranic tohoto média by vedlo k tříštění expozice a ubírání podílu tradiční tvorby. Navíc, webové prezentace v české fotografii jsou projevy ryze současnými, naše expozice končí rokem 2000.

Až za sto let budou vaši pokračovatelé sestavovat výstavu Česká fotografie 21. století, jaké trendy a směry budou dominovat současnému období?
JM: Nejvíce nadějí vidím v přesahování fotografie do jiných žánrů. Fotografii chápu jako živé médium, netrvám na její „čistotě“ a nečiní mi problém vystavit třeba digitální montáže složené ze snímků stažených z internetu. Hranice mezi fotografií a jiným druhem umění je velmi pružná, každý ji vidí někde jinde.
VB: V každém období je směr, který má silnější postavení než ostatní. V osmdesátých letech to byla inscenovaná fotografie, v devadesátých letech u nás měl stále důležitější roli subjektivní dokument, který stále patří k dominantám současné fotografické scény, nastala určitá renesance portrétu, typické bylo a stále je využívání fotografie v dílech výtvarníků. Dnes vedle sebe koexistuje několik důležitých proudů, ale žádný z nich výrazně nedominuje.

Děkujeme  za rozhovor.