Na začátku duelu proti sobě stojí v ringu dva silní soupeři ze střední váhové kategorie. Oba mají podobné parametry, Na oba je vydán podobný kurz. Oba jsou reprezentanti vyhlášených škol a oba mají řady fanoušků.
Mám za to, že konec zápasu jasným KO ve třetím kole není tím koncem, na který by většina vsadila. Kurz se klaní spíše k výhře na body po dlouhém a vyčerpávajícím klání.
technické parametry Canonu 24–105mm F4 IS USM
- rozměry: 77×107 mm
- váha: 670 g
- rozsah clon: F4–F22 (F4 po celé délce)
- zorný úhel: 84–23,3°
- poměr zobrazení: 0,23×
- skladba: 18 členů ve 13 skupinách
- autofokus: USM (ultrazvukový Motor)
- stabilizátor: ano
- filtry: 77 mm
- bajonety: Canon EF
- užití: plný formát i APS-C
- cena: od cca 17 100 do 25 900 Kč
- zaostří: od 45 cm
- interní zoom: ne
- počet lamel clony: 8
technické parametry Sigmy 24–105mm F4 DG OS HSM Art
- rozměry: 88,6×109,4 mm
- váha: 885 g
- rozsah clon: F4–F22 (F4 po celé délce)
- zorný úhel: 84,1–23,3 °
- poměr zobrazení: 0,22×
- skladba: 19 členů ve 14 skupinách
- autofokus: HSM (ultrazvukový Hyper Sonic Motor)
- stabilizátor: ano
- filtry: 82 mm
- bajonety: Canon EF, Nikon DX a Sigma SA
- užití: plný formát i APS-C
- cena: od cca 20 000 do cca 22 000 Kč
- zaostří: od 45 cm
- interní zoom: ne
- počet lamel clony: 9
První dojem
První dojem ze Sigmy je velmi dobrý. Je to převážně díky elegantnímu designu a očividně kvalitnímu řemeslnému zpracování. S téměř 900 gramy si buduje přirozený respekt. Povrch je hladký, kovový, pevný, působí solidně a „draze“ a to i díky decentní černobílé barevné kombinaci. K tomu vkusný menší font použitý na číselné hodnoty, protiskluzový prstenec na sluneční cloně, to všem Nám napovídá, že si v Sigmě dali s řadou ART práci a myslí to opravdu vážně.
Zkrátka držíte v ruce pořádný kus vybavení a zajímá vás, jestli taky fotí tak dobře, jak vypadá. Při pohledu na umístění a rozměr prstenců je nápadný rozdíl v šířkách ostřícího a zoomovacího. Objektiv je zřejmě uzpůsoben k práci s automatickým ostřením a více prostoru je věnováno zoomování, což na tento první dojem působí koneckonců výsostně logicky a správně, když jde o tak mocně používaný rozsah 24–105 mm. Přepínač autofokusu a stabilizace objektivu jsou umístěny ještě před ostřícím prstencem.
Canon drží na první pohled klasický Canon design. Červený proužek nám napoví, že jde o L řadu. Je lehčí, nepůsobí tak luxusním dojmem jako sigma. Větší a dobře čitelný font a jeho barevné varianty, také to, že prstence jsou dost daleko od sebe a dělí je výstupek, na kterém jsou umístěny přepínače ostření a stabilizátoru objektivu. I to, že prstenec zoomu má hrubší vzorek než vzorek prstence ostření lze považovat za znamení toho, že šlo v Canonu především o pohodlnou praxi a rychlé sžití s objektivem.
Stejně jako Sigmu nechci nařknout z toho, že design je pro ně důležitější než ovládání, tak stejně nechci tvrdit, že u Canonu uhýbá design před ovládáním. Ale na první dojem se tato odlišnost nabízí. Zacházení s každou technikou je ale z velké části o zvyku.
Druhý dojem
Sigma po nasazení působí vcelku dobře, průhled přes hledáček je čistý, obraz nevypadá mdle ani zašedle. Prstence se otáčí plynule a je potřeba na ně trošku větší silou. Přepínání stabilizace a ostření je bez problémů. Canon obraz při průhledu lehoulince zmatní. Prstence i přepínání fungují bezvadně.
Testovat oba objektivy současně je ale zajímavá výzva, jelikož jak je naznačeno výše, Canon má první prstenec (bráno od fotoaparátu) zoomovací a druhý, vzdálenější, ostřící. Oba jsou dobře ovladatelné a stejně velké, mají mezi sebou velkou mezeru. U Sigmy je tomu obráceně s tím, že ostřící prstenec je drobounký a je hned vedle zoomu.
Zvyknout si na tuto diametrální odlišnost chvíli trvalo. Největším problémem se ukázala vzdálenost mezi prstenci u Sigmy. Jsou tak blízko u sebe, že občas otočíte buď oběma a nebo tím nesprávným. Když si zvyknete na jejich polohu, stejně se může stát, že v rychlosti otočíte oběma a nebo do toho druhého nechtěně šťouchnete. Tady si dokážu představit, že by to ze začátku mohlo vadit lidem, kteří s DSLR natáčí video. U Canonu nebyl během testování zjištěn žádný podobný problém s ovládáním. Znovu ale dodávám, že je to o zvyku a zkušenostech s danou technikou.
Pokračování 2 / 2
Obrazová kvalita a hodnocení
Dost už písmen, zajímá nás jak se naši soupeři obrazně (řečeno) poperou. Nabízím několik snímků, ze kterých je patrná vinětace. Použil jsem plnoformátovou zrcadlovku, pro který jsou oba objektivy primárně určeny.
Na APS-C typech snímače se totiž u obou objektivů násobí ohniska na 38,4– 168 mm (1,6× pro Canon). Zde vidíme, že Sigma vinětuje o trochu silněji při nejširším ohnisku 24 mm, ale u vyšších clon od cca F8,0–F9,0 je vinětace slabá a slábne dál vzhledem k výšce clonového čísla. U Canonu slábne vinětace o malinko dřív, ale je patrné, že se jí při 24 mm nezbavíme.
Vinětace u Sigmy při 24 mm
Vinětace u Canonu při 24 mm
Na 35 mm je opět vinětace přítomna, ale Canon ji už od clony F5,6 docela rozpouští, Sigma o několik clon dál také.
Vinětace u Sigmy 35 mm
Vinětace u Canonu 32 mm
Od 50 mm výše již Canon vinětuje jen drobně a jen do clony cca F5,6. Od ní dál už těměř vůbec.
Vinětace u Canonu 50 mm (Opačné pořadí clon – od největší po nejmenší)
Sigma je na 50 mm s vinětací dobře, mizí kolem clony F6,3, ale objevuje se pak u 80 mm a na plných 105 mm je stále patrná, oproti Canonu.
Vinětace u Sigmy 80 mm
Další diskutovanou vlastností je chromatická aberace. Zde je těžké určit jasného vítěze. U clony F4,0 se na snímcích chová lépe Sigma. V krajích jí jemně pomáhá vinětace. Obecně u obou není příliš výrazná, je zbarvená do fialova na levé straně a do zelena na pravé straně. Kolem clony F10 je již málo patrná. Ustupuje směrem do středu snímku.
Aberace u Sigmy (nahoře) a Canonu (dole) při plném zaclonění
Malé rozdíly jsou však pozorovatelné v přímém bílém protisvětle, kdy mi přijde, že Canon spíše udělá modrou aberaci, kdežto Sigma vyčistí trošku více prostoru kolem větviček do bíla. V atelieru za umělého osvětlení se aberace vyskytla výrazněji u Canonu.
Ukázka aberace u Canonu (nahoře) a Sigmy (dole) při plném zaclonění
K aberaci je nutno dodat, že Sigma nabízí ke svým objektivům z řady Art, Contemporry a Sport takzvaný Sigma USB Dock. Po zapojení objektivu do této dokovací stanice můžete ladit některé vlastnosti objektivu přes software Sigma Optimization Pro.
Díky doku si můžete u Sigmy upravit třeba ostření, to mají oba objektivy rychlé a v dobrých světelných podmínkách spolehlivé. Pokud ale máte dost času a nechcete riskovat, použijte manuální ostření, zamezíte tím případnému zklamání. Během testování se, sice opravdu zřídka, ale zmýlili oba. U Canonu šlo spíše o ostření na velkou vzdálenost do míst kde se potkávají alespoň dvě hladiny ostrosi a o focení v protisvětle. U Sigmy zase v horších světelných podmínkách, nebo při rychlém zaostřování.
Kresba
U kresby, kde jsem očekával od Sigmy hodně a to právě po zkušenostech se Sigmou 18–35, F1.8 DC HSM, bylo hodnocení opět těžké. Nicméně zde bych si dovolil kresbu Sigmy vyzdvihnout. Obraz je skutečně prokreslený a nabízí kontrasty i tam, kde je Canon vidí hůře.
Porovnání kontrastu při cloně F4 – vlevo Sigma vpravo pak Canon – ohnisko 24 mm
Struktury jsou pečlivější a jako by pracněji vyrobené a to vše ještě opticky podporuje příjemná hloubka ostrosti a to i na 24 mm. Na 105 mm je pozadí zcela rozmazané (platí pro nižší clony) a jeho struktura je potlačena, bokeh je přílemně kulatý. (clona má 9 lamel)
Porovnání kontrastu při cloně F4 – vlevo Sigma vpravo pak Canon – ohnisko 105 mm
Ovšem Canon si vedl taky velmi dobře. Prokreslení je dobré, i když není tak detailní jako u Sigmy. Pozadí je v neostrosti strukturované výraznější, ostřeji prokreslené bokeh je také pěkně kulatý (cloná má 8 lamel) a jeho výskyt je častější než u Sigmy.
Obecně mi přišlo, že Sigma nabízí, co se barev týče, sytější obraz.Oba objektivy jsou ve své kategorii velmi silnými hráči. Hodí se dobře na „běžné“ focení – reportáž (ne sportovní), dokument, do přírody, k focení produktů (spíše styl e-shop), nezklame v atelieru (i když zaostřování je potřeba u obou věnovat čas, aby bylo správně zaostřeno).
Ukázka rozostření pozadí při cloně F4 a 105 mm – nahoře Sigma, dole Canon
V šeru nebo pološeru jsou kvůli nejnižší možné cloně F4,0 oba odkázaní na ISO těla vašeho fotoaparátu, nebo na blesk či jiná světla, která si s sebou přinesete. Pro čím dál oblíbenější natáčení s DSLR, jak jsem naznačil už v úvodu, se mi víc líbil Canon, díky dobrému rozvržení jednotlivých ovládacích prvků. Např. aplikace ostřícího kroužku při využití bočního ostření je tím pádem snazší.
Pokud ostříte bez něj, budete si muset u sigmy zvyknout na to, že jsou prstence hned za sebou. Ale to je celé, mimo to bude natáčení radost. Oběma doporučuji dopřát dobré světelné podmínky, pak vás nezklamou. Těžko říct, proč Sigma nezvolila v rámci konkurenčního boje např. nižší světelnost nebo jiný parametr, který by pomohl s rozhodováním, kdyby mělo toto sklo třeba světelnost F2,8 po celé délce, šlo by, alespoň podle mého měřítka, o objektiv snů.
Ale v rámci řady ART jde o celkem logický tah a pokryti velmi frekventovaného rozsahu 24-105 mm za rozumné peníze. Sigmě se podařilo v řadě ART eliminovat chyby řady předchozí – pomalé nebo hlučné ostření, výrazná chromatická aberace, k tomu přidala působivé a elegantní řemeslné zpracování. Dle jejich oficiálního vyjádření klesl výrazně výskyt vadných kusů. A nakonec – důležitým plusovým bodem ještě USB DOCK stanice pro seřízení objektivu. (nebývá standardně součástí balení při koupi objektivu)
Canon drží kvalitu řady L, je poznat, že je oproti sigmě trošku starší, lehčí ale obraz je přesvědčivý, dobře se s ním zachází. Nemá tak detailní prokreslení, ale pořád je velmi dobré. Ani cena nám v tomto případě moc nepomůže, i když se dá Canon pořídit nejlevněji za cca 17 100 korun, tyto ceny kolísají a nejsou bernou mincí v otázce kvality skla. Sigmu lze pořídit od cca 20 000 korun.