Dolomity: Krásné i smutné (cestopis)

Pokračování 2 / 4

Hráz přehrady, Misurina, Lavaredo a Cortina

Den druhý, Vajont podruhé aneb konec smutného tématu

Vstali jsme před osmou hodinou ranní, abychom se odpočatí v klidu nasnídali, připravili a nejpozději v devět hodin vyrazili znovu na Vajont, kde nás čekala prohlídka.

Absolvovali jsme tuto prohlídku se záměrem projít se pouze po hrázi přehrady, což se nám sice splnilo, ale mělo to malý háček. Prohlídka měla trvat čtyřicet minut. Po padesáti minutách jsme se začali podivovat, jak je možné, že ještě nejsme na konci přehrady, když už prohlídka měla být u konce. Zjistili jsme, že jsme se omylem přidali ke skupině s dvouhodinovou prohlídkou.

Nikdo z kontroly lístků si nevšiml, že máme jiný lístek než ostatní, my také ne. Snažili jsme se co nejdříve od skupiny odpojit. To bylo možné po opuštění hráze. Nevědomky jsme absolvovali část prohlídky, které jsme se prvotně chtěli vyhnout.

Přehrada Vajont

 
Na místě zničené řídící místnosti je dnes vyhlídková plošina

Na pravém úbočí přehrady byla postavena pamětní kaple a v silničním tunelu, kterým se k přehradě přijíždí, jsou fotografie pracovníků přehrady, jenž zahynuli při stavbě vodního díla nebo během katastrofy.

Lago del Vajont

Proběhlo ještě zastavení na vyhlídce na Lago del Vajont. Jezero, které již dávno není hrozbou. Dnes obsahuje v porovnání s rokem 1963 mnohem méně vody.

 
Před sesuvem | Po sesuvu | Nynější stav

Casso

Průzkum okolí přehrady jsme zakončili výletem do výše položené vesničky Casso. Sem se sice celá vlna nedostala, ale i přesto stačilo množství vody, které sem dopadlo, vesničku poškodit. Je to nádherná horská vesnička s několika zachovalými původními domy s kamennými střechami. Jde odsud dobře vidět, jaký kolos půdy byl z části hory Monte Toc utržen.

Dobová fotografie vesnice Casso | Fotografie zobrazující utrženou masu půdy z hory Monte Toc
 
 
 
Kříž věnovaný katastrofě Vajont v Cassu

Některé domy se vůbec nezměnily

Po údolí, které je moc krásné, avšak smutné proto, co se tam stalo, začíná pozitivnější část našeho výletu. Opouštíme tématiku tragédie a smrti. Z památníků a míst, kde se udála katastrofa, se přesouváme do okolní katastrofou nepoznamenané přírody.

Misurina a Lavaredo

Týž den ještě stíháme navštívit jezero Misurina. Nádherné jezero označováno jako perla Dolomit. Nachází se ve výšce 1756 metrů a je obklopeno nádhernou kulisou štítů skupiny Cadiny. Jsou zde hotely, kemp a velké parkoviště. V roce 1956 při konání zimních olympijských her se zde pořádaly závody v rychlobruslení. Vyfotíme pár snímků a pokračujeme autem po zpoplatněné silnici sedm kilometrů na úpatí tří štítů Lavaredských (Tre Cime di Lavaredo).

Jezero Misurina

Na silnici nejsme sami. Kromě projíždějících aut potkáváme i krávy. Ocitáme se pod nádhernými horskými štíty. Je zde několik neplacených parkovišť, míst na zaparkování dostatek. Nejvyšší je prostřední Cima Grande, 2999 m, dále Cima Ovest, 2973 m a nejnižší je Cima Piccola, 2875 m. Mezi mraky se nám chvílemi odhalí pohled na Auronzo di Cadore či na jezero Misurina.

Výhledy z úpatí Tre Cime di Lavaredo

Na závěr dne jsme se vydali do Cortiny d´Ampezzo. Vyhledali jsme turistické centrum, abychom se dozvěděli, že v období naší návštěvy jezdí pouze dvě lanovky. Původně jsme měli v plánu vyjet kabinovou lanovkou na jeden z nejvyšších vrcholů Dolomit – Tofana di Mezzo, 3244 m. Bohužel tato lanovka již nebyla v provozu. Tudíž jsme se na další den rozhodli alespoň pro výjezd na Lagazuoi Piccolo, horu skupiny pohoří Fanes ležící západně od Cortiny d´Ampezzo.

Potřebovali jsme ještě najít obchod s potravinami. Došlo nám pečivo na snídani. Kdybychom věděli jak obtížné je zde v neděli najít takový obchod, určitě bychom nákup neodkládali na poslední chvíli. Našli jsme pouze jeden, a to, jak se říká doslova a do písmene „s vysokohorskou přirážkou“. Kilo chleba nás vyšlo na víc jak osm euro.

Zajímavé jsou zde i otevírací doby. V neděli je ve velké většině obchodů, včetně čerpacích stanic zavřeno. Přes týden se otevírací doby pohybují v rozmezí 8 - 12 a 16 – 20. Čtyřhodinová přestávka? „No problemo”. Není špatné si tyto informace zjistit předem. Pro příště máme ponaučení. Spokojení, že jsme našli obchod, se vracíme na ubytování. Brzy se setmělo a tak nezbývalo nic jiného, než jít spát.
 

Pokračování 3 / 4

Cortina, Lagazuoi

Den třetí, Cortina a Logazuoi

Cestou na lanovku jsme se ještě zastavili v Cortině d´Ampezzo vyfotografovat skokanský můstek z let 1956, kdy se zde konaly Olympijské hry. Na jeho vrchu vlaje italská vlajka. Vypadá to, že je můstek udržován.

Lagazuoi

Z Cortiny jsme pokračovali na neplacené parkoviště na sedle Falzarego (2105 m). Zakoupili jsme zpáteční jízdenku na lanovku a vyjeli nahoru.

Vrchol Piccolo Lagazuoi je dnes znám především díky 1. světové válce. V blízkosti vrcholu se nachází velké množství veřejnosti zpřístupněných štol, zákopů a dalších pozůstatků z bojů v letech 1915 až 1917. Nejdelší, asi 1100 metrů dlouhou štolou vede i jedna z výstupových tras. Celé okolí vrcholu je muzeem v přírodě. Vrchol je také fantastickým vyhlídkovým místem, jako na dlani zde máte blízký vrchol Col di Lana, nejvyšší horu Dolomit Marmoladu (3343 m), skupinu Tofan, Fanes a spoustu dalších. Naskýtají se odsud opravdu krásné výhledy.

Skupina vrcholů Tofana | Col di Lana v popředí a Marmoláda v pozadí

Od horské boudy u horní stanice lanovky jsme se prošli ke kříži na vrcholu Lagazuoi Piccolo (2778 m). Na zpáteční cestě k lanovce jsme se zastavili ještě vyfotit pár fotek na vyhlídkové plošině u chaty Lagazuoi.

Auronzo di Cadore

Je čas se pomalu vydat se na cestu domů. Poslední zastávka v Auronzu di Cadore uzavírá náš pobyt v Dolomitech. Vůbec se nám nechce loučit s touto nádhernou krajinou. Bohužel, nic netrvá věčně …

Během necelých tří dnů jsme spatřili spoustu překrásných míst. Nikam jsme se nehnali, výlet byl pojatý spíše odpočinkově. Méně se plánovalo, více improvizovalo. Improvizace se týkala i map. Před cestou jsme se pokoušeli sehnat mapu oblasti Belluno, neúspěšně. Dala se sehnat přes internet či na objednávku ve specializovaném obchodě. Spolehli jsme se tedy na místní turistická centra, zde mapy dané oblasti k sehnání vždy byli. Naštěstí nám vyšlo hezké počasí a tím můžeme výlet prohlásit za vydařený. Krásy Dolomit nás uchvátily natolik, že se do jejich, tentokrát však do jiných, částí, v budoucnu jistě vydáme znovu.

Rozpočet

*jídlo s sebou

Pokračování 4 / 4

Historická fakta

Vajont: historická fakta

Vajont (italsky Diga del Vajont) je přehrada vybudovaná na řece Vajont, která byla v době svého dokončení jednou z nejvyšších hrází na světě. Leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961. Dva roky po dokončení stavby 9. října 1963 večer se do nádrže zřítila část hory. To způsobilo, že 30-50 miliónů m³ vody na sebe vzalo podobu více než 200 m vysoké vlny, která se převalila přes hráz a zcela zničila městečko Longarone a několik dalších vesnic.

Projekt

Projektu na stavbu přehradní hráze v údolí řeky Vajont se ujala firma SADE (Società Adriatica di Elettricità), která byla koncem 19. a v první polovině 20. století aktivní na trhu s elektrickou energií na severovýchodě Itálie.

Cílem projektu bylo zadržení velké vodní rezervy v alpském předhůří k zajištění dostatečné výroby elektrické energie pro města Benátky, Milano, Torino a Modena v době sucha, jelikož řeka Piave se svými přítoky trpí během zimních a letních měsíců nedostatkem vody. Hráz držela světové prvenství nejvyšší hráze až do stavby přehrady Grande Dixence ve švýcarském kantonu Valais v roce 1965. Původní projekt počítal s klenutou betonovou hrází vysokou 202 m a objemem nádrže 58,2 mil. m³. Plány ale byly později modifikovány tak, že hráz bude navýšena na 261,60 m a objem nádrže téměř ztrojnásoben na 168,715 mil. m³. Množství zadržené vody tak mělo být mnohem větší, než u všech ostatních projektů v údolí Piave.

Před katastrofou

K prvním projekčním pracím došlo kolem roku 1940. Po 2. světové válce začal projekt pod silným tlakem firmy SADE nabývat formu. V roce 1949 byly provedeny důkladné geologické průzkumy. Současně došlo k protestům ze strany vesnic Erto a Casso, kde mělo dojít k zaplavení značného počtu domů a zemědělské půdy. Navzdory silným protestům a pochybnostem příslušných kontrolních úřadů došlo v polovině 50. let 20. století k prvním vyvlastňováním a přípravné práce ke zřízení velkého staveniště byly hnány vpřed. Stavební práce byly zahájeny v roce 1956 bez souhlasu příslušného ministerstva.

Během stavebních prací byl projekt upravován, poněvadž došlo k neočekávaným drobným sesuvům skalního masívu na stěnách, do kterých měla být hráz vsazena. Z tohoto důvodu byla do masívu vtlačována cementová injektáž.

Po zahájení prací došlo k malému zemětřesení, takže SADE byla přinucena k zadání dalších geologických průzkumů, které odhalily na Monte Toc pozůstatky prastarého skalního sesuvu z doby paleolitu, které hrozily na úpatí bývalého sesuvu novým sesuvem do vodní nádrže v průběhu jejího napouštění. Tento nález SADE příslušným kontrolním úřadům nikdy nepředložila.

Stavební práce postupovaly a 2. února 1960 došlo k prvnímu částečnému napouštění nádrže na kótu 600 m n. m., později v tomto roce pak na 650 m n. m. Dne 4. listopadu 1960 došlo k prvnímu sesuvu. 700.000 m³ skalního masívu se zřítilo do nádrže, aniž by to způsobilo markantní škodu.

Po tomto prvním sesuvu byla pověřena fakulta hydrauliky a vodních staveb Vysoké školy technické v Padově sestavením simulace katastrofy v údolí Vajont. Na modelu byly pomocí písku simulovány následky sesuvu o objemu 40 mil. m³ zemní hmoty. Po této simulaci, která se v následujících letech ukázala jako neodpovídající skutečnosti, se dospělo k závěru, že hladinu nádrže po kótu 700 m n. m. lze považovat za bezpečnou a bez rizika vzniku jakýchkoliv škod.

Simulace, které byly prováděny po katastrofě a vycházely ze skutečného objemu sesuvu za pomocí mezi sebou spojených betonových panelů, vedly k výsledkům s realitou srovnatelným. Tyto studie musely však být zadány v zahraničí, poněvadž žádná vysoká škola v Itálii nechtěla zpochybnit závěry první simulace a kompromitovat Vysokou školu v Padově. V letech 1961 až 1963 byla nádrž několikrát naplněna a vypuštěna, aby se snížilo riziko sesuvu okolního terénu.

Protesty obyvatel

Dne 4. září 1963 nastoupala hladina dokonce na kótu 710 m n. m.. Obyvatelé údolí si začali stěžovat na stále častější zemětřesení způsobené pohybem půdy a hlasité zvuky vycházející z kopce Monte Toc. Již době, kdy se firma SADE objevila u kopce Monte Toc, se obyvatelé údolí pokoušeli uplatnit svá vlastnická práva tím, že se bránili proti vyvlastňování a poukazovali na chyby v projektu. Tina Merlin, novinářka komunistických novin L’Unità publikovala více článků na toto téma, přičemž byla stíhaná pro pomluvu a rušení veřejného pořádku. Před soudem byla ale obžaloby zproštěna.

Katastrofa

Dne 9. října 1963 ve 22:39 došlo ke katastrofálnímu sesuvu v délce 3 km, když 270 miliónů m³ skalnaté půdy (skoro dvojnásobek objemu nádrže) ze stěny kopce Monte Toc se rychlostí kolem 30 m/s (110 km/h) sesulo do nádrže, přičemž ji z velké části zaplnilo. V této chvíli bylo v nádrži 115 miliónů m³ vody. Voda vytlačená z nádrže vytvořila mohutnou vlnu, která minula vesnice Erto a Casso na protějším břehu jen o několik metrů. Dále se šířila proti proudu, kde zničila několik drobných vsí.

Přibližně 25 miliónů m³ vody (asi jedna šestina objemu nádrže) se převalilo přes hráz, kde dorazilo do městečka Longarone ležícího pod hrází na konci soutěsky. Longarone bylo včetně několika dalších vesnic kompletně zničeno. Asi dva tisíce obyvatel přišly o život hned (oficiální zdroje mluví o 1917 obětech, jiné o vyšším počtu, přesný počet nebyl nikdy zjištěn). Jen několik málo osob (převážně dětí) se podařilo zachránit. Samotná hráz zůstala nepoškozená. Soutěska za hrází však byla zcela zasypaná do výšky 400 m.

Po katastrofě

Ministerstvo pro veřejné stavby zahájilo šetření příčin katastrofy. Stavební inženýr Pancini, jeden z obviněných, spáchal krátce před soudním procesem sebevraždu. Soudní proces začal v roce 1968 a skončil o rok později odsouzením všech přítomných k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 21 let pro způsobení katastrofy a opakovaného zabití z nedbalosti. Odvolací soud pak tresty některým odsouzeným snížil a některé osvobodil pro nedostatek důkazů. V roce 1997 byla firma Montedison, která mezitím koupila firmu SADE, odsouzena k náhradě škody postiženým obcím. Na pravém úbočí byla postavena malá pamětní kaple.

Většina obyvatel, která katastrofu přežila, byla přesídlena do státem nově postavené obce nazvané Vajont, vzdálené 50 km jihovýchodně od přehrady v údolí řeky Tagliamento. Obyvatelům, kteří se chtěli vrátit k jejich horskému životu v Erto a Casso byl jejich záměr intenzívně rozmlouván. Longarone a jiné vesnice v údolí řeky Piave byly znovu postaveny s moderními domy a továrnami.

Film

V roce 2001 byl natočen film s názvem Vajont – Šílenství mužů. Jeho námětem je stavba přehrady a tragédie s ní spojená.

Zdroj: wikipedia.cz