Technologie čipu s označením Foveon X3 využívá schopnosti křemíku zachycovat v různých hloubkách různou barevnou složku světla. Snímač se proto skládá ze tří milionů světlocitlivých buněk uložených ve třech vrstvách. Nejvyšší vrstva zachycuje modrou složku, prostřední vrstva zelenou a poslední vrstva červenou složku; a zároveň každá buňka snímá intenzitu na ni dopadajícího světla.
Ačkoli výrobce tento CMOS senzor označuje jako 10Mpx,
skutečným výstupem jsou snímky o rozlišení 3,4 Mpx (2 268 × 1 512 px)
Na rozdíl od CCD čipů, kde každá buňka obsahuje právě jeden barevný filtr, tedy není nutno údaje o barvě softwarově dopočítávat.
Pokračování 2 / 6
Konstrukce a ovládání
Svými rozměry (152 × 120 × 79 mm) a váhou (tělo bez baterií 785 g) dává Sigma jasně najevo, že patří mezi poloprofesionální digitální zrcadlovky. Černá barva poměrně hranatého plastového těla s kovovým vyztužením dává fotoaparátu seriózní vzhled a z hlediska ergonomie držení se mu nedá nic vytknout.
Na tak robustní základnu bylo také možné umístit náležitě velká tlačítka. Na první dotek sice působí poněkud „dutě“ (většina z nich je totiž gumová), ale při testování jsem jim díky příjemnosti a spolehlivosti ovládání musela připsat hned dvě plus. (Tato vlastnost zvlášť vynikla ve srovnání s Nikonem F80S, se kterým Sigma přátelsky soupeřila v časopiseckém testu DIGI 4/2004.)
Začněme nicméně pohledem na přední stranu přístroje. Sigmu jsme testovali se širokoúhlým objektivem Sigma 18–50 mm, F3,5–5,6 DC, což přepočteno na velikost digitálního čipu znamená ohniskový rozsah 30–85 mm. Objektiv by měl být schopen ostřit od 25 cm při všech ohniskových vzdálenostech. Rozporuplné dojmy z jeho výkonu se mi trochu objasnily při pohledu do ceníku Sigmy. Od objektivu za necelých pět tisíc korun pravděpodobně nelze čekat zázraky. Tím ovšem předbíhám k hodnocení obrazové kvality, kterému je vyhrazena samostatná kapitola.
Zmiňovaný objektiv byl vyvinut speciálně pro použití u digitálních zrcadlovek, stejně jako teleobjektiv Sigma 55–200 mm, f:4–5,6 DC (93–340 mm v přepočtu na čip).
Domnělé asistenční světlo autofokusu vpravo nahoře vedle objektivu ve skutečnosti není asistenčním světlem autofokusu, je to infračervený senzor pro dálkové ovládání, které lze k fotoaparátu dokoupit. Vpravo na bajonetu objektivu se ukrývá nenápadné hranaté tlačítko kontroly hloubky ostrosti.
Po sejmutí objektivu se vaše zraku ukáže další specialita Sigmy: vestavěný ochranný filtr, který by měl zabraňovat vniknutí prachových částic na snímač. Pokud se při výměně objektivů dostane na filtr prach, lze jej poměrně jednoduše odstranit. Snímač, jehož unikátní technologická koncepce už byla popsána výše, má rozměry 20,7 × 13,8 mm. Při přepočítávání kinofilmových ohniskových vzdáleností objektivů je tedy nutno násobit koeficientem 1,7.
Pozoruhodná a efektivní je také koncepce dvou otočných voličů. Posuvníkem na pravém voliči se přepíná mezi jednotlivými expozičními režimy (P/A/S/M). Funkce voliče samotného s indikací rozsahu od „fast“ po „slow“ mi, přiznám se, dlouho nebyla jasná. Vše mi došlo, až když jsem marně pátrala po kolečku, které by nastavovalo čas závěrky v manuálním režimu. Klasické volicí kolečko potom přímo obkružuje tlačítko spouště.
Levý otočný volič slouží k zapnutí přístroje (ke cti Sigmy je zde nutno říci, že přístroj startuje opravdu bleskurychle), k výběru modu snímání, nastavení samospouště, předsklopení zrcátka a zapnutí autobracketingu.
Hranol uprostřed horní strany stroje se zdá ukrývati blesk, zdání ovšem v tomto případě klame –Sigma nemá vestavěný blesk. Podle našich zkušeností však spolehlivě spolupracuje s (nejen) firemními externími blesky a bezproblémová byla i její komunikace s dalším bezdrátově odpalovaným externím bleskem. Pro uživatele to nicméně znamená další investici navíc a další kus vybavení do fotografické brašny. I malý vestavěný blesk s omezeným výkonem lze totiž smyslupně používat například pro dosvětlování stínů na krátké vzdálenosti.
Velikosti přístroje odpovídá i velikost stavového displeje, který je příjemně přehledný a indikuje veškeré potřebné informace, včetně např. použitého rozlišení snímku nebo volného místa na paměťové kartě (číslo udává počet snímků k dispozici).
Hledáček hraje u digitálních zrcadlovek pochopitelně klíčovou roli. Hledáček Sigmy se vyznačuje 98% pokrytím, dioptrickou korekcí a navíc je „sportovní“, což znamená, že v jeho ztmavených částech po okrajích vidíte – kromě objektivem reálně zachycovaného výseku skutečnosti – ještě kus světa navíc. (Neboli, slovy výrobce: „sportovní hledáček dovoluje vidět objekty a aktivitu v okolí obrazového pole snímku. Čtyři přerušení hledáčku pomáhají při tvorbě vertikální a horizontální kompozice“.) Osobně mi trvalo docela dlouho, než jsem si na něj zvykla, a popravdě řečeno mi u současně testovaného Nikonu tato „vymoženost“ nikterak nechyběla.
Čtyři černá tlačítka vpravo a vlevo od hledáčku, jejichž popisky se skrývají na horní straně fotoaparátu, slouží – bráno zprava doleva – k nastavení kompenzace expozice a uzamčení expozice; a k nastavení citlivosti a rozlišení snímku. Dalším významným plusem Sigmy je, že její velké tělo poskytuje i dostatek místa pro tlačítka přímého přístupu k funkcím. Do menu proto budete muset jedině za vyvážením bílé. Tlačítka pro nastavení měření expozice a autofokusu najdete na horní straně přístroje vedle levého otočného voliče.
Funkce dalších tlačítek po levé straně displeje je zjevná z piktogramů a popisků: vstup do nabídky, prohlížení snímků, zobrazení informací o snímku (k dispozici je i náhled se zobrazeným histogramem pro všechny tři barevné kanály a s relativně podrobnými expozičními údaji), tlačítko „mod(ify)“ slouží k práci v režimu prohlížení, tlačítko „del(ete)“ samozřejmě k mazání snímků. V menu se pohybujete pomocí čtyřsměrového tlačítka vpravo od displeje, výběr provádíte prakticky barevně odlišenými tlačítky "ok" a „cancel“ („zruš"). Poslední tlačítka zcela vlevo nahoře neslouží k zoomování při fotografování, jak by bylo logické u jiné kategorie fotoaparátů, ale k zobrazení indexu nebo naopak zvětšení snímků v režimu prohlížení (lupa).
Jelikož však Sigma fotí jen ve formátu RAW (X3F), a výsledné soubory mají tudíž značnou velikost, je i zvětšování snímků dlouhotrvající záležitostí. Také LCD displeji lze leccos vytknout: vzhledem k velikosti těla by mohl být větší a mít vyšší rozlišení. Příliš spokojena jsem nebyla ani s barevnou věrností a zobrazováním jasů. V menu však lze měnit nastavení jasu a kontrastu LCD ve třech krocích. Součástí balení je i praktická ochranná krytka na displej, při fotografování je ovšem nutno ji sundat, neboť brání přístupu k ovládacím tlačítkům umístěným vedle displeje.
Sigma ukládá na paměťové karty Compact Flash. A jak už jsem taky zmínila výše, ačkoli snímky mají fyzické rozlišení jen 3,4 Mpx, kvůli použitému nekomprimovanému formátu a následné velikosti souborů (pohybuje se mezi pěti až osmi megabajty) musíte počítat s nákupem karet o velké kapacitě.
Předchůdkyně Sigmy SD10, model SD9 používal poněkud nešťastnou kombinaci pro zásobování energií: čtyři tužkové baterie a dva drahé CR123 akumulátory. Novému modelu už stačí jen čtyři tužkové akumulátory, případně lze dokoupit bateriovou rukojeť, skrývající osm „tužkovek“. Sigma je docela velký žrout energie, takže jedna nebo raději více záložních sad nabíjecích baterií jsou pro práci v exteriéru nutností.
Datové rozhraní nabízí Sigma hned dvojí, USB 1.1 a FireWire. Neumí však ani přenos „mass storage“, ani PTP, a data je nutno převádět do počítače přes konverzní software Photo Pro. Proto se mi pro přenos fotek do počítače nakonec nejvíc osvědčilo (a ukázalo se jako jednoznačně nejrychlejší) používat čtečku CF karet.
Pokračování 3 / 6
Funkce, vybavení
Funkcemi Sigma SD10 nijak neoplývá, zvlášť ve srovnání s některými digitály vyšší střední třídy nebo EVF zrcadlovkami, ale také jí nic podstatného nechybí.
Nastavit například rozlišení snímku je možné pouze ve třech úrovních, a formát je jediný, bezztrátový RAW (X3F). Širší možnosti potom nabízí konverzní software Sigma Photo Pro –snímky lze exportovat například i v dvojnásobném interpolovaném rozlišení (4 536 × 3 024 px), a to jak do TIFFu (8- či 16-bitového), tak do JPEGu s možností nastavení míry komprimace.
Oproti modelu SD9 doznalo vylepšení i nastavení citlivosti. K dispozici je i ISO 800, resp. 1 600 v modu „extended“. Tento režim umožňuje využít všech časových hodnot od 1/6 000 s až po 30 s, včetně trvalého otevření závěrky, a to při všech nastaveních citlivosti. Bývá-li však u digitálních zrcadlovek pravidlem, že i při vysokých citlivostech „nešumí“, o Sigmě se to zrovna říct nedá (více viz následující kapitola o obrazové kvalitě).
Pro vyvážení bílé poskytuje Sigma sedm přednastavených možností a uživatelskou kalibraci k tomu. Pouze za touto jedinou podstatnou obrazovou funkcí je potřeba chodit do jinak velmi jednoduchého a přehledného menu.
Expozici lze kompenzovat od v hodnotách od +3 EV do –3EV, a to v krocích po 1/3 EV (u modelu SD9 to bylo možné je v krocích po půl expozičním stupni). Měření expozice nabízí Sigma osmisegmentové matricové, bodové a se zvýhodněným středem; a obrazové testy ukazují, že funguje celkem spolehlivě.
U autofokusu (můžete si vybrat pochopitelně jak Single, tak Continuous AF) mi trochu chyběla možnost výběru zaostřovacího bodu. Řešení se ovšem nabízí v klasickém blokování místa zaostření namáčknutím spouště. Pokud přístroj nedokáže automaticky zaostřit, například protože má málo světla, nelze domáčknout spoušť. V takovém případě nezbývá než ostřit manuálně. Celkově ale musím s rychlostí a přesností ostření (a to i za zhoršených světelných podmínek) vyjádřit spokojenost.
Velmi mě nadchl způsob nastavování sériového snímání nebo samospouště pomocí hlavního otočného voliče. Při opakovaném sériovém snímání nebo focení s pomocí samospouště pak není nutné pokaždé znovu nastavovat příslušný režim, a navíc je uživateli na první pohled zřejmé, který z těchto modů má nastaven.
Ne zcela běžnou funkcí je předsklopení zrcátka (ikona „UP“ na hlavním voliči, podle „mirror lock-up“), které slouží k omezení otřesů přístroje například při snímání makrofotografií nebo naopak při použití teleobjektivů a dlouhých ohniskových vzdáleností. Tuto funkci lze aktivovat i pomocí dálkového ovládání.
Při prohlížení nafocených snímků jsem v mnoha případech ocenila indikaci přeexponovaných míst (zapíná se v menu): přepálené oblasti jsou zobrazovány červeně. Někdy se však na indikaci nedalo úplně spolehnout (množství červeně ukazovalo, že je fotka „přepálenější“, než pak ve skutečnosti byla), a v takových případech mi víc pomohl výše zmiňovaný náhled s histogramem pro všechny tři barevné kanály.
Při náhledu zobrazovaný EXIF poskytuje uživateli kromě běžných expozičních údajů i informaci o použité ohniskové vzdálenosti, velikosti snímku a souboru nebo o tom, zda fotka byla snímána v režimu S-AF či C-AF.
Vzhledem ke specifičnosti výstupního formátu snímků ze Sigmy nesmíme zapomenout ani na stručný popis konverzního softwaru Sigma Photo Pro. Ten slouží jak ke komunikaci fotoaparátu s počítačem, tak ke konverzi surových X3F (RAW) dat do „běžných“ formátů TIFF a JPEG. Software se chová jako plnohodnotný grafický prohlížeč a editor: umožňuje snímky otáčet, mazat nebo zamykat, zobrazovat EXIF, ale taky zásadním způsobem ovlivňovat finální výstup.
U fotografií lze provádět za prvé tonální úpravy, zahrnující úpravu expozice, kontrastu, saturace či ostrosti, ale i vyvážení snímku ve stínech a jasech. Jednou z novinek, kterých software doznal ve srovnání s předchozí verzí u modelu SD9 je funkce X3 Fill Light. Ta funguje podobně jako tzv. „digitální blesk“ u některých fotoaparátů firmy HP – prosvětlí stíny, aniž by „vypalovala“ jasy, a dokonce by naopak mělo být možné „vytáhnout“ více detailů i z přeexponovaných oblastí snímku. Zasahovat lze i do barevného nastavení snímku. Veškeré změny se okamžitě provádějí jak v náhledu snímku, tak na "reálném histogramu (ten má opět odlišené RGB kanály).
Výhodou formátové politiky Sigmy je zachování původního nekomprimovaného, „surového“ zdroje a možnost jeho nových konverzí při odlišných nastaveních, nevýhodou je však dlouhá doba ukládání snímků při focení a také čas strávený jejich následným zpracováváním v počítači.
Práce s Photo Pro se mi však nakonec zalíbila, neboť má velmi intuitivní uživatelské rozhraní a široké možnosti grafických nastavení. Zvolené hodnoty lze přitom uložit pro příští použití, kteroužto jsem v praxi jsem hojně využila a ocenila, i když si nakonec v podstatě každý snímek žádal svého vlastního nastavení.
Pokračování 4 / 6
Obrazová kvalita, testy
Po odpovídajících (a ne zrovna krátkých) úpravách v softwaru Sigma Photo Pro jsem shledala fotografie ze Sigmy SD10 uspokojivými. Žádaly si však citelně doostřovat (zřejmě daň příliš měkce kreslícímu objektivu Sigma 18–50 mm) a přidat na sytosti barev. Prospíval jim i zásah do expozice a také funkce X3 Fill Light dokázala zachránit mnohé. Hůř už se dařilo zachraňovat pleťovou barvu, kterou Sigma ladí až příliš do žluta. Na snímcích je patrná také chromatická vada, vinětace je ovšem uspokojivě malá. Ačkoli součástí dodávky byla i sluneční clona, nepříjemným skvrnám na snímcích se při focení v protisvětle nedalo vyhnout (viz. kapitola Demosnímky).
Šum
 |
 |
S rostoucí citlivostí rostl také šum, při ISO 400 sice ještě téměř neznatelný, ale při hodnotě ISO 1600 se jeho míra nedala srovnat ani s neblaze proslulým šumem u osmimegapixelových EVF zrcadlovek: obraz připomínal pruhované skeny ze skeneru s vadnou snímací hlavou. |
Provozní rychlost
U fotoaparátu, který se pyšní označením digitální zrcadlovka, také poněkud zklamává rychlost ukládání snímků: přístroj dokázal poměrně rychle nafotit šest snímků v plném rozlišení, ale po zaplnění vyrovnávací paměti se "kousl" a čekání na její vyprázdnění trvalo dlouhé minuty. To lze samozřejmě přičítat velikosti nekomprimovaných souborů, která způsobovala i pomalé zvětšování náhledu, nicméně tento fakt závažným způsobem znepříjemňuje až znemožňuje seriozní práci s fotoaparátem.
Naměřili jsme
| první snímek |
0,62 s |
| snímek bez namáčknutí |
0,17 s |
| snímek s namáčknutím |
0,02 s |
| ukládání-připravenost k dalšímu snímku |
0,90 s |
| rychlost sériového snímání |
1,9/s |
| max. počet snímků v sérii |
6 |
Měřeno s paměťovou kartou Pretec CF, 128 MB; v maximálním rozlišení ve formátu RAW (X3F).
Pokračování 6 / 6
Celkové hodnocení
Mé dojmy z testování Sigmy SD10 jsou poněkud rozporuplné. Pro na jedné straně mluví profesionální tělo a ergonomicky výtečně provedené ovládací prvky, zajišťující přímý přístup ke všem zásadním funkcím, jednoduchost a přehlednost ovládání i menu, výborný a intuitivně ovladatelný konverzní software plný užitečných funkcí, rychlé a spolehlivé měření světla i ostření. Proti na straně druhé stojí zejména pomalost ukládání, neexistence jiného výstupního formátu než RAW, nutnost následných (zdlouhavých) úprav v konverzním softwaru, a v porovnání s konkurencí příliš vysoká cena.
Ve srovnání s předchozím modelem znamená SD10 jistě velká vylepšení a to nejdůležitější – obrazový výkon – byl po úpravách v Photo Pro shledán uspokojivým, jistá těžkopádnost projevu a také cena však Sigmu ve srovnání s konkurencí mírně diskvalifikují.
 plusy |
 minusy |
| ergonomie |
pomalé ukládání |
| konverzní software |
spotřeba energie |
| předsklopení zrcátka |
cena |
Zdroj: Hama, Brno
Kontakt: 543 538 134, www.hama.cz
Cena: 49 990 Kč vč. DPH (tělo), 4 490 Kč vč. DPH (objektiv 18–50 mm, f:3,5–5,6 DC)
Podrobné technické parametry