Světlo je základním kamenem fotografie. To ví jistě každý a není o čem diskutovat. Jako „skřivan“ jsem na něm závislý i když nemám zrovna fotoaparát v ruce.
…tato slova z Genesis jsou mi blízká. Ne snad, že bych se cítil nějakým nositelem světla. Tady jsem jen průměrný občan. Ale moje potřeba fotonů je spíše nadprůměrná. Jako typ „skřivan“ preferuji rozednění před západem slunce a noční práce je mi můrou.
Obdobný je můj poměr k ročním obdobím. Teplé pastelové barvy podzimu a větve obtěžkané ovocem ve mně budí melancholické očekávání krátkých a pošmourných dnů. Oproti tomu takové únorové: „Na Hromnice o dvě více!“ je sice období bez výrazných barev, nízkých teplot a podléhající inverzím, ale také nesoucí naději ze stále delších dnů. A což teprve předjaří, kdy už od dětských let pomáhám očima otevírat pupeny na stromech a bledulkám ze země. Takže i tady preferuji naději na delší období světla.
1. vono to baroko 5
2. vono to baroko 7
Mám rád letní jitra plná měkkého, plastického světla a dlouhých pohyblivých stínů. Chvíle, kdy jsou boty plné rosy a odpolední horko je ještě daleko.Postáli jste někdy v takovém ránu u nějaké barokní stavby? Pokud ano, tak jistě víte, o čem píšu. Každý okamžik je stínové divadlo na stěnách jiné, a pokud navíc prochází sluneční paprsky na své cestě k objektu stromovím, nestíhám ani sledovat vše, co se přede mnou odehrává. Každou minutu, jak slunce putuje po obloze, se kulisy i „herci“ mění.
Já vím, že něco podobného se odehrává i vpodvečer, ve chvílích kdy slunce zapadá. Ale tam už to kouzlo přítomného okamžiku zažívám jen málokdy a zdaleka ne tak intenzivně. I když jsou výjimky zpravidla:
Maškary
Jedna nastala v prosincovém pozdním odpoledni. Byl ošklivý, nevlídný a zamračený den. Z těžkých mraků padala voda, a ačkoliv bych ven ani psa nevyhnal, před obchodním domem, kde jsem tehdy pracoval, byl nával a ruch. Zachumlaný do bundy, abych vytratil co nejméně tepla, jsem spěchal na autobus městské dopravy, když se stal malý zázrak. Na západě, přímo proti mně se na moment, přesně vmístech kde v té chvíli přebývalo slunce, rozevřela malá štěrbina v mracích. Procházel jsem právě kolem rozestavěného plaveckého bazénu a to nízké světlo „promítlo“ nejbližší okolí na plechový plášť budovy. Rychle jsem sáhl do hlubokých kapes bundy a vylovil svého Panasonika FZ5. Stačil jsem zaostřit, změřit optimální světlo, přesunout se o dva kroky dále a udělat asi čtyři snímky. U posledního mi „do záběru“ vešli ti dva lidé. Pak se mraky uzavřely a ten neskutečný okamžik pominul. Celé to netrvalo ani dvě minuty. I ten autobus jsem nakonec stihl.
Jeníček a Mařenka v panelovém lese
Druhá výjimka je z opačného konce roku. Manželka měla nějakou práci na pastvinách poblíž našeho města, a jelikož byl krásný den, vzala nás tenkrát s sebou. Děti celé odpoledne řádily na čerstvém vzduchu a já se motal s fotoaparátem kolem nich. Ten den blízký slunovratu pomalu a nenápadně přecházel na večer, i když jen podle ručiček na hodinách. Když jsme s hladovými a unavenými děti dorazili k našemu paneláku, bylo už třičtrvtě na devět a slunce bylo stále ještě nad obzorem. Dokonce svítilo na severní stěnu domu, ve kterém bydlíme, a promítalo na ni stíny okolních stromů. Poprosil jsem děti, aby se vzaly za ruce a prošly před tou stěnou. Vyhověly mi, i když dost nerady. S poukazem na hlad a únavu vyrazily ještě dříve, než jsem si připravil fotoaparát, takže jsem taktak stačil udělat dva snímky, než zmizely v domě.
1. vono to baroko 8
2. vono to baroko 9
Světlo je pro mě nezbytné. A to nejen proto, že psaní (záznam) světlem je mým koníčkem. Na jeho délce a intenzitě závisí má nálada i výkonnost, tak jak je to u „skřivanů“ běžné. A tak mi, prosím, vysvětlete, jak dokážu už skoro třicet let žít s osobou, která je typickou „sovou“; ožívá až v sedm večer a východ slunce vidí, jen když ještě nešla spát. A přesto si – přes občasné zataženo – dokážeme to naše společné světlo udržet…
František Richter