Pokud jdete na výstavu Wernera Bischofa, pravděpodobně budete do výstavního sálu vstupovat s velkým očekáváním, které Bischof nemůže nenaplnit. Jeho snímky se za více než padesát let od jeho smrti staly fotografickou klasikou a návštěvník Bischofovi výstavy předem ví, že na ní uvidí dokumentární snímky převážně se zemí třetího světa.
Současná výstava v Obecním domě v Praze je však v mnohém příjemným překvapením. Kromě toho, že očekávání naplňuje, v mnohém je i předčí. Například fotografiemi, kterými Bischof začínal. Jsou to snímky z konce třicátých a začátku čtyřicátých let, na kterých se již, stejně jako na fotografiích pozdějších (například známá Budova Říšského sněmu – 1946), projevil úžasný Bischofův smysl pro hru se světlem. Například na aktu Zebra (1942) si fotograf hraje s pásy světla dopadající na ženské tělo skrz žaluzie, u Hlemýždích ulit (1941) využil prvku průsvitnosti materiálu.
Budova Říšského sněmu, Berlín, Německo, 1946
Bischofův náhled na svět ovlivnil krátký pobyt ve švýcarské armádě. Díky jemu se začal více zabývat lidskými osudy, což změnilo i směr jeho uměleckého vývoje a pod vlivem Arnolda Küblera – zakladatele časopisu Du začal Bischof řešit sociální problematiku i ve svých fotografiích. Z této – vrcholné části jeho tvorby jsou na výstavě prezentovány snímky z Indie (1951), Korey (1951), Japonska (1951-52), Honkongu (1952), Severní a Jižní Ameriky (1953 – 1954), Indočíny (1952) a poválečné Evropy. Podíváme-li se na letopočty, ve kterých fotografie vznikaly, uvědomíme si, že období, ve kterém vznikly Bischofovi nejznámější fotografie netrvalo ani deset let.
Na cestě do Cuzca, nedaleko Pisacu, Peru, 1954
Přestože se Werner Bischof pohyboval převážně v oblastech, které vybízejí hlavně k fotografování žalostných a srdceryvných scén, nechybí často jeho snímkům optimistický náhled, či smysl pro zachycení situace z jiného úhlu pohledu. Například fotografie Děti hrající si v troskách (1945), která byla pořízena v poválečném Německu ukazuje na jedné straně hrůzné následky války, zároveň však naplňuje diváka předtuchou z možné lepší budoucnosti. Podobný prvek lze vypozorovat třeba i na snímcích Rolníci při tanci (Maďarsko 1947) či Tanečnice Andžali Hora se připravuje na vystoupení (Bombaj 1951).
Sušení hedvábí, Kjóto, Japonsko, 1951
Návštěvníkově pozornosti by také neměl uniknout snímek Supové bojišť (1951). Tato fotografie vznikla v Koreji, kdy Werner Bischof otočil objektiv fotoaparátu od bitevního pole k válečným reportérům. Na snímku se tísní jeden přes druhého ve snaze ulovit nějakou kořist v podobě vydařeného snímku. Tím se Bischovovi podařilo zachytit mnohem zrůdnější fotografii než by byla ta, na které by umíral padlý voják. Snímek Supové bojišť má však ještě jednu funkci, kterou si Bischof pravděpodobně v době, kdy ji pořizoval, vůbec neuvědomil. Díky tomu, že velmi detailně vidíme, čím který fotograf fotí (většinou dvouokými Rolleiflexami), nabízí nám snímek dokument o tom, jaké fotoaparáty používali váleční reportéři na počátku padesátých let.
Tanečnice Andžali Hora, vystupující s tancem Bháratanatyam, se připravuje na představení, Bombaj, Indie, 1951
Dalším příjemným překvapením na výstavě je možnost prohlédnout si dobře zpracovaný CD rom o Bischofově životě a díle, prolistovat si kopie časopisu Du z roku 1949, shlédnout dokumentární film Unterwegs či prozkoumávat Bischofovi skici nebo dokumenty týkající se jeho života. Pro českého diváka může být zajímavý například fotografův cestovní pas vydaný roku 1948 švýcarským velvyslanectvím v Praze.
Werner Bischof, Paříž,1950
Výstavu Werner Bischof 1916 - 1954 můžete navštívit do 19. února v Obecním domě v Praze. Další informace včetně rozhovoru s Marcem Bischofem – Wernerovým synem a kurátorem výstavy naleznete na webové adrese: www.obecni-dum.cz