V roce 2008 k sobě navíc přibral své studenty. Po patnácti letech od první návštěvy a 25 letech od výbuchu, shromáždil nejlepší snímky a zaplnil jimi prostory pražského Mánesu. Zasloužil se tak o nejrozsáhlejší exhibici fotografií Černobylu u nás.
Výstava je zároveň spojena s akcí na pomoc Japonsku, které nedávno postihla podobná katastrofa. Antonín Kratochvíl se však do Japonska nechystá. Proč? I na to nám odpověděl.
Kdy jste Černobyl navštívil poprvé a co vás přimělo se tam vrátit?
Bylo to v roce 1996. Uplynulo tehdy přesně deset let od havárie. To místo vás donutí se vrátit. Je to jako nemoc. I moji studenti z workshopu vyhledávají Černobyl znova.
Navázal jste tam nějaké kontakty?
To také, ale hlavně jsem byl fascinován místem. Příroda tam stále žije, havárie elektrárny ji prakticky nepoznamenala. Až tam si uvědomíte, že příroda je silnější než člověk.
Antonín Kratochvíl, z cyklu Černobyl
Co se za těch patnáct let změnilo?
Před patnácti lety byla situace více urgentní, protože radioaktivita zasahovala v mnohem větší míře. Dnes už o Černobyl lidé ztrácí zájem.
A když se na to podíváme z hlediska místních obyvatel? Jací jsou lidé žijící v Černobylu?
V té nejpostiženější zóně se lidé prakticky nenachází. Z těch, co jsme tam potkali, to byli spíše inženýři a pracovníci výzkumu. Na původní obyvatele jsme narazili až v širokém okolí. A jací jsou to lidé? Takoví, jaké vidíte na fotografiích – většinou ožralové.
Co vůbec vede člověka k pobytu na takovém místě?
Někteří do Černobylu odešli, aby se schovali před společností, pro jiné je to snadný přístup k penězům, protože místním obyvatelům jsou vypláceny sociální dávky. Babičky na místě tragédie zůstávají, protože tam mají pochované manžele a syny, které nechtějí opustit. Věří totiž v posmrtnost a bojí se, že s nimi ztratí kontakt, když odejdou.
Zaujal vás konkrétně osud některého člověka?
Před dvěma lety jsem při jednom focení zažil, jak stará žena, která byla v Černobylu celý život, musela opustit domov a svou zahradu, kde měla pochovaného muže. Na základě tohoto příběhu vznikla i knížka s názvem Afterlife. Podobně zajímavých osudů tam naleznete spoustu. Původní obyvatelé ale postupně umírají.
Pouštěli vás lidé k sobě? Dokázali se vám otevřít?
Jako fotograf používám raději vizuální jazyk, nechávám za sebe mluvit kameru.
Lidé ve vás ale musí cítit důvěru… lze ji získat beze slov?
Naopak si myslím, že jsou na obtíž, když chcete poznat člověka. Slova odvádí pozornost. Když jsem odjel na západ, uměl jsem trošku anglicky, ale nerozuměl jsem. Pozoroval jsem a přesně jsem věděl, kdo jaký je. Jakmile se naučíte jazyk, tak tuto schopnost ztratíte.
Antonín Kratochvíl, z cyklu Černobyl
Jak vznikla myšlenka pořádat v Černobylu workshopy?
O možnosti workshopu jsem začal uvažovat v roce 2008 spolu s mým kamarádem, rovněž fotografem, Václavem Vašků. Chtěli jsme se pokusit rozšířit tragédii mezi co nejvíc lidí. Což se naplnilo. Přijeli studenti z různých zemí, nafotili nějakou práci a tu pak ve své zemi propagovali. Téma Černobylu se tak má šanci dostat k další generaci.
Myslíte, že se na Černobyl zapomíná?
Ano, lidé si nedokážou tragédii vizuálně představit, a proto zapomínají.
Co říkáte na praktiky některých cestovních kanceláří, které do Černobylu pořádají zájezdy?
Myslím si, že se tam lidé bojí jezdit. Zdá se mi to ale jako dobrý nápad. Ať to vidí…
Turisti budou zavření v autobuse a pravděpodobnost ohrožení jejich zdraví radioaktivitou bude minimální. Vy se jako fotograf schovat nemůžete. Jak jste se tedy chránil?
Proti radioaktivitě vás moc věcí neochrání… možná tak rouška a tu jsem v nejvíce zamořených oblastech také používal.
Aktuální výstava nese titul Kratochvíl & workshops. Znamená to tedy, že fotografie v Mánesu jsou i od jiných autorů?
Všechny snímky, které visí na zdech, jsou moje. V prostoru je umístěna televize, kde běží prezentace fotografií mých studentů.
Kromě čtvrtstoletí, které uplynulo od výbuchu, je důvodem výstavy i podobná tragédie v Japonsku. Ta se udála docela nedávno. Chystáte se i tam?
Ne. Myslím si, že to není potřeba. Lidé vědí, co se v Japonsku děje, protože do místa tragédie jezdí spousta novinářů.
Nezajímá vás to?
Zajímá, ale ne fotograficky. Černobyl je téma, na které se zapomíná a já ho chci znova oživit. Až se zase bude propagovat jaderná energie, mohou třeba použít moje fotky. Ale to neudělají…
Bude ta výstava putovní?
Ano, pokusíme se ji prezentovat i v jiných zemích.
Antonín Kratochvíl, z cyklu Černobyl
Vaším dalším projektem mají být krajinky. Je to snad útěk od všech těch válek a nebezpečných míst?
Naopak. Bude se jednat o porušené krajiny. Začal jsem fotit války a tohle je další krok. Jisté nebezpečí v tom také je.
Fotíte dosud jen černobíle a na klasiku?
Nějaké snímky jsou i barevné, ale není jich příliš. Poslední dva roky fotím na digitální fotoaparát.
Výstava Černobyl je nafocen digitálně?
Ano také, u této výstavy ale převažuje analog.
Je zajímavé, že už to člověk ani nerozezná. Znamená to tedy, že se ke klasice rád vracíte…
Ne, já už se nevracím. Dva roky už fotím jenom na digitál. Pro mě je film moc složitý. Není, kde ho vyvolávat.
Můžete si ho vyvolat doma.
Na to nemám čas a manželka mi to zakázala.
Antonín Kratochvíl (foto: Andrea Karlíková)
Tak trochu bohém
Jak se říká, to se nedá popsat, to se musí zažít. Na ulici Antonín Kratochvíl splývá. Pán s prošedivělými vlasy, lehkým strništěm a bez krku, zato s mohutným bílým šátkem, není asi nijak vystihující popis člověka. Nepoznáte ho, kór když si oči schová za tmavé sluneční brýle. Totiž, jeho oči by mohly ledacos prozradit. Jsou upřímné, strach v nich neuvidíte, zato spatříte ohromnou jiskru. Zeptala jsem se a nechala jsem ho mluvit. Jeho čeština je poznamenaná několika roky strávenými v Americe, ale pro sprosté slovo nejde daleko…
Jestli si představujete válečného fotografa jako uzavřeného introverta, pak se v případě Antonína Kratochvíla mýlíte. Vešel do kavárny a hned ho bylo všude plno. I rozjaření Angličané u vedlejšího stolu se otočili. Během rozhovoru se mi opět potvrdilo, že i profesionální fotografové nejraději fotí na mobil. Antonín Kratochvíl se přiznal, že v telefonu má plno vynikajících fotek. Uznává pravidlo, že nejlepší fotoaparát je ten, který je po ruce. Nehledá nejdražší ani největší. Od klasického fotografování upustil a stal se z něj stoprocentní digitální fotograf. Na jeho fotkách to ale jen těžko poznáte.
Dá se říct, že Kratochvíl je ve světě známější víc než v Čechách. Sepsat všechny jeho úspěchy by zabralo na další stránku. Za zmínku však stojí například cena World Press Photo z roku 2002 za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě, titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie, který získal za publikaci Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody nebo prestižní americká cena Lucie Award – kategorie fotožurnalistiky, která je jakousi obdobou filmového Oscara.
Jako žurnalista pracuje na místech válečných konfliktů, zaznamenával genocidu v Zairu i Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. Minulý rok pořádal v Mánesu výstavu Moskevské noci, kde zachytil mejdany ruských zbohatlíků. Ve stejných prostorech nyní prezentuje snímky z konceptu Černobyl. Expozice končí 29. května.