Návštěvníci Místodržitelského paláce brněnské Moravské galerie mohou do 7. listopadu zhlédnout výstavu bratislavského fotografa a píšícího novináře Andreje Bána. Soubor vystavených dokumentárních fotografií se jmenuje Iné Slovensko, přičemž některé ze snímků zde mají výstavní premiéru.
Co jste svou reportáží sledoval?
Snímky vznikly v roce 2002, kdy mi byl udělen roční dokumentaristický grant Photodocument.sk. Svým dokumentaristickým cyklem zaznamenávám mně důvěrně známé společenství, které se, dle mého názoru, nachází v jakémsi „mezičase“. Jednou nohou je pořád ukotveno ve „starém světě“ plném národní mytologie, kolektivistických ideologií a podobně, ale stále důrazněji to společenství našlapuje na nohu druhou, které odpovídá globalizovaná masová kultura zábavy, hypermarketů, moderních technologií. Touhle proměnou prochází jistě každá středoevropská země, Slovensko jako země tradičních rituálů, které kdysi tak skvělým způsobem zaznamenali právě čeští fotografové Josef Koudelka a Markéta Luskačové, je ale specifické.
Středem vašeho zájmu při fotografování jsou jak každodenní situace, tak dá se říct „velká témata“. Co ve skutečnosti fotíte nejraději?
Obyčejný život obyčejných lidí. Právě on je totiž nejhutnější esencí dokumentární fotografie, kterou mám rád. Zajímají mě mnohoplánové situace, které mají co do činění s tím, co lidi dělají a čemu věří.
Samozřejmým doplňkem fotografa-dokumentaristy je uplatnění jeho snímků v médiích. Máte vy jako píšící novinář s médii nějakou negativní zkušenost?
Ne, určitě nemám negativní zkušenosti tohoto druhu. Pracuji pro média, s nimiž sdílím jistý pohled na svět, což nabídka svobodného trhu médií dnes umožňuje. Odpověď na vaši otázku by ale měla být složitější a strukturovanější, protože dnešní tisková média jsou pod zničujícím vlivem médií elektronických - a ty je dělají povrchnějšími a banálnějšími. Velké příběhy, velké reportáže se vytrácejí.
Andrej Bán: z cyklu Iné Slovensko
V rámci svých reportážních cest s fotoaparátem na krku jste se dostal do řady zemí po celém světě, které nejsou právě bezpečné. Byl jste někdy jako reportér v ohrožení života?
Byl, ale nerad o tom mluvím. Chci ale zdůraznit, že se nepovažuji za válečného reportéra – byť jsem byl třeba patnáctkrát v Kosovu – ale spíše za aktivního pozorovatele dění v krizových oblastech světa. Zajímá mě, jak válka nebo konflikt ovlivňuje život obyčejných lidí. Ti jsou totiž vesměs jeho oběťmi. I proto jsem s přáteli v roce 1999 založil humanitární organizaci Človek v ohrození, která je inspirována českým Člověkem v tísni.
Směr vašich cest si určujete sám, nebo býváte vyslán redakcí, ať už jako zpravodaj Reflexu nebo slovenského Formátu?
Směr si určuji sám.
Andrej Bán: z cyklu Iné Slovensko
Výpravy podnikáte s vědomím pracovního úvazku, nebo je berete i po tolika letech praxe jako dobrodružné cesty?
Témata a reportáže, k nimž mě neváže hlubší vnitřní zájem, nedělám.
Jste součástí poroty prestižní soutěže Czech Press Foto. Stává se, že do soutěže přijde množství výborných snímků a nad vítězi jednotlivých kategorií si celá porota láme hlavu, nebo spíše z nepřeberného množství nedobrých snímků hledáte jeden dobrý?
Odpověď je nad prostorové možnosti našeho rozhovoru. Jak kdy – tak zní asi nejstručnější možná odpověď. Každopádně CPP je nejúplnějším fórem toho nejlepšího, co v české a slovenské žurnalistické fotografii během roku vzniklo. Pro mě osobně jsou nesmírně podnětné leckdy dlouhé a vášnivé diskuse s kolegy porotci.
Média vás často označují jako dokumentaristu „nové silné generace“ – cítíte se být vy sám součástí nějaké generace?
Ani ne. Mám stejně staré přátele a kamarády jako jsou Tomki Němec nebo o deset let mladší Martin Kollár, ale o jakési generaci asi mluvit nelze.
Jaké fotoaparáty a příslušenství používáte?
Leicu M6 a Nikon F70 a FE.
Andrej Bán: Iné Slovensko
Místodržitelský palác
Moravská galerie Brno
do 7. listopadu
Zkrácenou verzi tohoto rozhovoru jsme přinesli v pátém čísle časopisu DIGI, které vyšlo 27. září.