Pokud budeme hovořit s lidmi z Číny nebo z Japonska, možná nás překvapí, že v centru jejich hodnot a postojů je téma harmonie. Vše musí být v rovnováze a harmonii. Bez ní není možný pocit fungující společnosti, štěstí ani nic dalšího. Zatímco západní společnost si hodně cení výrazných osobností, revolučních změn a paradigmatických posunů, pro východní svět jako by takové hodnoty nebyly vůbec důležité, nebo dokonce ani chtěné.
Pokud se někdy u nás (na Západě) o harmonii hovoří, pak jde většinou o ezoterické seance nebo o psychologizující představy akcentující rovnováhu mezi prací a zábavou, kulturou a přírodou atp. Harmonie je tak více něčím, co patří do barokní hudby, něž do moderního světa.
V tomto ohledu je zajímavý postoj Antonia Damasia, který do ohniska pozornosti nestaví harmonii, která je příliš strnulá a metafyzická, ale rovnováhu. Rovnováha pro něj přitom neznamená stabilitu či dokonce statičnost, ale něčím zcela jiným. Je aktivním vyrovnáváním se s okolím, je procesem aktivní změny okolí, ale i jedince, který se v něm nachází. Rovnováha je tedy něčím, co Damasio identifikuje s životem samotným. Být v rovnováze s prostředím znamená mít možnost v něm žít a být úspěšný. Taková rovnováha je něčím, co se dynamicky mění, něčím, co musí být předmětem neustálé interakce.
John Dewey v tomto kontextu hovoří o tom, že každý jedinec je v neustálém kontaktu se svým okolím. Neustále dochází k jistým transakcím, které si vyměňuje s širokým spektrem osob. Pokud je tato transakční výměna otevřená, je podle Deweyho etická, podle Damasia je pak něčím, co umožňuje dosahovat rovnováhy s okolím. Tyto transakce tak neprobíhají jen tak pro nic za nic, ale jsou tím, co umožňuje neustále dosahovat rovnovážných podob, které mohou reagovat i na poměrně velké změny v celém prostředí.
Miroslav Ševčík upozorňuje, že na každé revoluci vždy vydělají nejvíce ti, kteří jsou na tom v celé společnosti nejlépe. V tomto světle je zřejmé, proč to tak musí být – jde o osoby nebo skupiny osob, které mají schopnost dosahovat vysoce sofistikovanými způsoby dynamické rovnováhy se svým okolím. Pokud se toto okolí změní, disponují schopností rychle sebe i je přestrukturovat tak, aby rovnováhy dosáhly. A revolucí uvolněné struktury a prostředky si tak – vcelku logicky – stahují k sobě.
Být schopen dosahovat rovnováhy tak není ničím, co by bylo esoterickým nebo příliš abstraktním modelem, který pro život nic neznamená. Naopak se zdá, že může být dovedností, která se bude v libovolné další společnosti mimořádně hodit.
Snímek od Lukáše T. ukazuje, jak vhodně umístěná polička může změnit celé uspořádání toho, co bychom na první pohled od rovnováhy očekávali. A že její nalezení, v blízkosti zlatého řezu, může být výhodné jak esteticky, tak také energeticky. Že rovnováha může být otázkou změny struktury náhledu na svět.
Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovolím si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Temelínská ukazuje realitu jako něco, co na sebe postupně vrstvíme. Máme jistotu, že některé věci fungují „objektivně“, protože přece na Východě i na Západě má proud padesát hertz, ale současně její vyzření záleží na tom, odkud se na ni díváme, na tom, co chceme sledovat, co do ní sami vkládáme. To ostatně znají psychologové pod pojmem falešné vzpomínky. Autorem snímku je hotmandarin.
František Mikuš se v určitém ohledu vrací k problému rovnováhy jako bytí na hraně. Ukazuje, jak těžké je někdy balancovat nad propastí a současně, že právě toto balancování je spojené s jistou krásou, zážitkem, ve kterém jde o bytí samo, jak by Martin Heidegger zřejmě tematizoval tuto extrémní situaci. Snímek nese název Čierny kameň.
Jiří Z. se snímkem odkrývání hlubin pracuje jako s abstraktní harmonickou obrazotvorností, dává pohled do světa, kde ticho, klid a harmonie tvoří základní strukturu bytí. Nechává diváka jen vstoupit do prostoru ticha a mlčet s ním.
odkrývání hlubin, foto: Jiří Z.
A na závěr ještě jeden netradiční výhled od Jahru – Nad metropolí.
Nad metropolí, foto: Jahru