Zašedlé tabulky voní chemikáliemi. Najdeme na nich záznamy o průkopnících, jež přicházeli se složitými a někdy i zdraví škodlivými procesy heliografie, daguerrotypie a kalotypie. To kvůli nim byste v úvodní kapitole fotodějepisu marně hledali slovo „fotografie“.
Prvním náznakem fotoaparátu byla camera obscura, kterou jsem si představili v předchozím článku. Zprvu to byla místnost, později krabice, v jejíž stěně byl malý otvor. Světelné paprsky procházející touto dírkou (proto se také setkáváme s označením dírková komora) na protilehlé stěně vykreslily obraz toho, co stálo před camerou. Později byl otvor opatřen spojnou čočkou a obraz byl ostřejší a jasnější. Obraz byl pohyblivý a především prchavý – po zakrytí čočky zmizel. Malíři jej obkreslovali, ale vývoj spěl k jinému druhu světelného záznamu. Vědci i nadšenci pomocí chemie hledali způsob, jak obraz zaznamenat a uchovat.
Zatímco v případě camery obscury Evropané přišli takříkajíc „k hotovému“, vývoj procesu fotografie hostoval výhradně jejich kontinent. Dnes už nevíme o všech lidech, kteří se ve dvacátých letech předminulého století pokoušeli nalézt a aplikovat substanci, která by byla citlivá na světlo. Historicky se prosadili pouze ti, kteří uspěli.
Vlastně i ti co skoro uspěli… Těsně před cílem zůstali v roce 1802 kolegové Thomas Wedgwood a sir Humphry Davy. Obešli se bez camery obscury, protože zkoumali samotnou podstatu světelného záznamu. Na čtvrtky papíru, který naimpregnovali dusičnanem stříbrným nebo chloridem stříbrným, pokládali listy rostlin. Po osvitu vznikla kontaktní fotografie – fotogram. Obraz ale po čase zmizel, neboť pánové nepřišli na způsob, jak jej ustálit.
Fotografie za půl milionu euro
První, kdo dosáhl prokazatelného úspěchu byl Joseph Nicéphore Niepce (1765 – 1833), původní profesí voják a zálibou malíř. Z počátku také impregnoval papír sloučeninami stříbra. Vzniklý negativ bylo nutné ustálit, neboť proces pokračoval až do úplného zčernání papíru. Niepce to též nedokázal. Nevzdal to a šel jinou cestou. Na skleněnou desku nanesl vrstvu přírodního asfaltu, o němž bylo známo, že je citlivý na světlo. Osvícené oblasti asfaltové vrstvy ztvrdly. Po expozici desku zpracovával petrolejem a levandulovým olejem, který smyl neosvícené oblasti.
Vznikl první záznam a otisk rytiny obrazu papeže Pia VII. Skleněná tabulka se nezachovala. Rozbila se ještě za jeho života. Proto křehké sklo nahradil trvalejším materiálem – kovem. Zkoušel cín, zinek, některé písemnosti hovoří i o mědi. Kovovou desku s obrazem ve vrstvičkách asfaltu leptal kyselinou. Vznikl reliéf, který bylo možno rozmnožovat tiskem. Tento proces byl příznačně nazván heliografií.
Nejstarší fotografie na světě s motivem mladého chlapce, který vede koně do stájí z roku 1825, autor: Nicéphore Niépce. Tato fotografie byla objevena až v roce 2002 u soukromého sběratele, který ji za 450 000 euro prodal Francouzské národní knihovně.
Zdroj: www.wikipedia.org
Druhá nejstarší fotografie na světě nese název Pohled z okna. Niépce ji pořídil ve francouzském Saint-Loup-de-Varennes asi v roce 1826.
Zdroj: www.wikipedia.org
Jak vidno, proces vzniku prafotografií byl složitý a zdlouhavý. První fotografie měly ve svém „exifu“ zapsáno: expoziční čas: 8 hodin. Citlivost asfaltu nebyla žádná sláva, k tomu výpary z kyselin... Zajímalo by mne, co by Niepce říkal na Polaroid nebo digitál, který pořizuje fotografie s kadencí několika snímků za vteřinu.
Niepce také významně přispěl k fotomechanice. Vynalezl irisovou clonu – zařízení redukující světelnost objektivu, které naleznete téměř v každém fotoaparátu. Jak vlastně vypadal Niepceho fotoaparát? Prý to byly dvě poloviny dřevěné bedýnky, které spojoval měch. Ve středu jedné poloviny se nacházely čočky (objektiv!) a do dna druhé se zasouvaly desky.
V roce 1826 se Niepce setkává s Louise Jacquese Mandé Daguerrem (1787– 1851), který se také zabýval uchováním obrazu z camery obscury, a po několika letech korespondence uzavřeli dohodu o spolupráci. Niepce chtěl svůj proces heliografie, v té době zdokonalený na expoziční čas 30 minut, publikovat veřejnosti, ale Daguerr, který zřejmě měl obchodního ducha, nesouhlasil a bádal dál.
Jak díky náhodě zbohatnout
Po Niepcově smrti Louis Daguerr pokračuje ve výzkumu. Domnívám se, že díky použitým chemikáliím šlo o zdraví: Postříbřenou desku nejprve vystavil účinku jodových par a na vzniklou vrstvičku jodidu stříbrného exponoval obraz. Obraz vyvolal rtuťovými parami a ustálil chloridem sodným. Díky tzv. Petzvaldovu světelnému objektivu mu pro pořízení snímku postačovalo dvacet až třicet sekund.
Josef Maximilián Petzval (původem Slovák) byl rakouský matematik, jež roce 1840 vypočítal a zkonstruoval objektiv se světelností F3,5. Objektivy podle jeho návrhů se vyráběly ještě ve dvacátém století.
Zdroj: www.wikipedia.org
Daguerr si proces nechal patentovat na počátku roku 1839. Daguerrotypie měla několik nedostatků: byla nákladná, výsledný obraz byl stanově převrácený a nebylo jej možné rozmnožovat. Přesto se po světě šířila velice rychle, neboť v tehdejší době to byl fascinující vynález. Malý černobílý „obrázek z bedýnky“ upoutával odborníky svou technickou podstatou, laiky ohromoval záhadným zjevením obrazu na desce.
Portrétisté přestávali malovat a začali hromadně fotografovat každého, kdo na to měl peníze. To pochopitelně narazilo u tradičních umělců, kteří daguerrotypii oficiálně zavrhli. Neoficiálně se i oni nechali portrétovat.
Návštěva fotografa nebyla příjemnou záležitostí. Proti pohybové neostrosti se používaly různé donucovací prostředky. Dobová karikatura Honoré Daumiera.
Závistivci tvrdí něco jiného
Vznik daguerrotypie byl prý mnohem prozajičtější a Daguerrovi odebírá punc vědce. Na počátku objevu byl značný nepořádek ve skříni s chemikáliemi a jedna zapomenutá a později nalezená osvícená deska. K Daguerrovu překvapení na ní byl jasný obraz. Pátral po příčinách. Nejprve rozumem, ale když ten selhal, postupně ze skříně odebíral nádoby s chemikáliemi, protože tušil, že za vznikem obrazu je třeba hledat výpary. Pachatel, vlastně zapáchatel byl objeven v rozbité láhvi s rtutí…
Jedna z prvních knih pro fotografy: Historique et description des procédés du daguerréotype et du diorama.
Zdroj: www.bifi.fr
Nejstarší dochovaná daguerrografie. Louis Daguerr: Zátiší, 1837.
Zdroj: www.wikipedia.org
Nejstarší snímek pořízený na Moravě roku 1841 jehož autorem je Bedrich Franz: Slavnost Božího těla na Zelném trhu v Brně.
Zdroj: www.scheufler.cz
A nejstarší dochovaný snímek daguerrotypie od českého fotografa F. I. Staška: Stará pošta v Litomyšli za roku 1840.
Zdroj: www.scheufler.cz
Který model fotoaparátu je nejdražší?
Digitální Hi-End Hasselblad H4D-60 nebo sběratelská rarita Leica 107? Kdepak. Je to první sériově vyráběný fotoaparát z roku 1839. Pocházel z dílny Alphonse Girouxe a ve „firemním logu“ měl název Daguerrova fotoprocesu. Pokud se nějaký exemplář z roku 1839 objeví v aukčních síních, jeho cena se může vyšplhat až k milionu dolarů.
Závěrka na mosazném objektivu připomíná krytku klíčové dírky. Manuální fokus byl „šuplíkového“ typu: aby byla daguerrografie ostrá, muselo posouvat zadní stěnou.
Zdroj: www.privilegedclub.com
Objektiv se světelností F5,6 zkonstruoval Charles Chevalier. Dva optické členy – achromáty (slepená spojka a rozptylka) bohužel neposkytovaly dostatečnou ostrost.
Zdroj: auction-team.de
Jiná historka spojuje Daguerra a vynálezce telegrafu Samuela Morse. Než Morse odjel do Ameriky bojovat za svůj vynález, koupil si jeden z Girouxových fotoaparátů a pro všechny případy si jej nechal Daguerrem podepsat. Země netušených možností jej neuvítala zrovna s otevřenou náručí. Prožívala krach na burze a Kongres nechtěl o telegrafních klíčích a drátech ani slyšet. A tak si Morse a jeho společník zařídili atelier, vyrobili vývěsní štít „Draper&Morse: Fotografické výkresy“ a vyčkávali lepších časů.
Zůstaňme ještě v roce 1839. Nesmíme opomenout dvě data, dva okamžiky pro fotografii a fotografy „životně důležité“. Dvacátého pátého února Johann von Maedler publikoval článek v německém deníku Vossische Zeitung a v něm uvedl slovo „fotografování“. Ten samý rok, 14. března sir John Herschel vyslovil slovo „fotografie“ během přednášky před Royal Society of London.
Tuhle fotku bych prosil pětkrát!
Geneze fotografického procesu pokračovala dál. Potřeba dělat snímky jednodušeji byla stále akutnější. Další muž fotografie: Angličan William Henry Fox Talbot (1800 – 1877) se pokoušel zhotovit fotografii metodou negativ – pozitiv. Kreslící papír natřel roztokem dusičnanu stříbrného, papír osušil, namočil do jodidu draselného a opět usušil. Těsně před exponováním papír zcitlivil roztokem dusičnanu a kyselinou gallovou. Pak stačilo světlo svíčky a negativní obraz byl na světě. Pozitiv se získal shodným postupem kopírováním negativu.
Historicky první negativ – Arkýřové okno v Lacock Abbey. William Fox Talbot, 1835.
Zdroj: www.wikipedia.org
Talbot neznal Daguerrův postup. Oba bádali ve stejné době izolovaně na opačných stranách kanálu La Manche. Když do Anglie dorazila zpráva o vynálezu daguerrografie, Talbot se domníval, že francouzská metoda je totožná s jeho. Jaká byla jeho úleva, když zjistil, že nebyla. V roce 1841 svou práci završil na patentovém úřadě. Nový proces nazval kalotypie. Mezi fotografy se ovšem nerozšířila. Nezdar završilo úřední zrušení patentu (1854), protože Talbot chtěl vysoké poplatky za použití kalotypie. To už byl víceméně formální akt, protože od roku 1851 se rozšířil kolodiový proces.
Fotografie z lékárničky
Kolodium je roztok pyroxylinu (střelné bavlny) v etheru a ethanolu, který se ve zdravotnictví používal jako tekutý obvaz, jež se aplikoval na rány. Ránu neprodyšně uzavřel a po zaschnutí nabyl pružné konzistence.
Stříbrotepec Frederick Scott Archera se zajímal o fotografování mincí, ale dosavadní postupy mu nevyhovovaly, neboť na fotografiích byla zřetelná struktura papíru negativu. Mezi materiály a chemikáliemi hledal takové spojení, které by dalo naprosto čirý negativ. Na skleněné desce smísil jodid draselný a tekuté kolodium. Vzniklý povlak pak namáčel do roztoku dusičnanu stříbrného. Vznikla citlivá fotografická deska s krátkým časem expozice a dokonalým obrazem.
I tento proces měl své nezanedbatelné „Ale“. Kolodiové fotografování nebylo pro žádnou rychlou fotoakci. Skleněné tabulky bylo nutné opatřit chemikáliemi těsně před fotografováním, protože kolodium rychle zasychalo a také je bylo nutné ihned vyvolat. A tak reportážní fotografové cestovali s maringotkami, ve kterých měli laboratoř, temnou komoru a díky výbušnosti střelné bavlny v kolodiu i muniční sklad.
Outdoorové vybavení fotografa pro mokrý kolodiový proces.
Zdroj: www.thebigcamera.com.au
Fotografie z mokrého kolodiového negativu, Marie Spartali, autor: Julia Margaret Cameronová, 1868.
Zdroj: www.wikipedia.org
Důležitý objev pro usnadnění a rozvoj fotografování učinil v roce 1871 anglický fotograf a fyzik Richard Leach Maddox (1816 – 1902). Maddox nahradil desky s odkapávajícím kolodiem za suché želatinové, které bylo možné skladovat. Transparentní želatinu, která se používala v potravinářském průmyslu smísil s bromidem kademnatým a dusičnanem stříbrným a touto směsí potáhl skleněné desky.
Saint-Bruno Lac-Saint-Jean, suchý želatinový proces, 1906.
Zdroj: www.wikipedia.org
Tento nový fotomateriál byl z počátku méně citlivý a více zrnitý než jeho předchůdci, ale na rozdíl od nich nevyžadoval po fotografech nepraktické přenášení mobilní fotokomory. Mohli si jej jednoduše koupit do zásoby. Toho využil George Eastman a po deseti letech zdokonalování desek zavedl v roce 1880 jejich tovární výrobu. Za dalších deset let spatřil světlo světa svitkový film a přenosné fotoaparáty značky Kodak, které Eastmanova firma prodávala.
Suché želatinové desky značky Kodak.
Zdroj: www.photo.net
V roce 1900 Eastman začal s výrobou série fotoaparátů pro každého a pojmenoval ji Kodak Brownie. Prodejní cena fotoaparátu klesla pouhý dolar a tomu odpovídalo i provedení: tělo z lepenky, minimum ovládacích prvků, jednoduchý objektiv a svitek na dvou a čtvrtpalcové fotografie. V duchu hesla „Vy stisknete tlačítko a my zařídíme zbytek“ firma Kodak zřídila fotosběrny, kam zákazníci exponované svitky odesílali.
Fotky kam se podíváš
Od uvedení daguerrotypie uplynulo šedesát letech a fotografie se stala běžnou věcí. Nikdo už snímky z fotoaparátů neoznačoval za zbytečnou manýru a pokleslé umění. Ani malíři nevymřeli hlady. Vedle prostředku pro umělecké vyjádření bylo fotografování využíváno vědou. Vznikaly speciální přístroje, klasické fotoaparáty byl zdokonalovány, na svou dobu čekal barevný film. S trochou nadsázky můžeme přelom devatenáctého a dvacátého století přirovnat k době rozmachu digitální fotografie. Tehdy bylo třeba k „zlidovění“ fotografování půl století, nyní stačilo pár let.