Lumír Žemla se čtenářům DIGIareny představil v posledním rozhovoru z května tohoto roku. Tentokrát stojí na druhé straně a pokládá otázky dalším fotografům.
Kněhyně, foto: Martin Glatzner
Martine, mohl by ses čtenářům představit? Kde pracuješ, kde žiješ apod.?
Dobrý den vážení čtenáři. Mé jméno je Martin Glatzner. Pracuji a žiji v Ostravě. I když toto město považuji jako přechodné bydliště a trvalé bydliště jsou pro mne hory, převážně Beskydy. Zaměstnaný jsem v tiskárně na pozici grafik, tiskař, aranžér.
Vím o tobě, že jsi studoval výtvarnou školu. Maluješ, kreslíš… to je mi trochu povědomé, a proto se mi nabízí otázka: dáváš svůj výtvarný talent do fotek? Nebo je technika u tvé fototvorby důležitější než pocit?
Na střední škole jsem se věnoval spíše surrealistickému směru za což jsem u kantorů nebyl zrovna oblíbený, protože bylo poněkud v módě dělat abstrakce. K abstraktní tvorbě jsem nikdy nepřirostl, protože osobně zastávám názor, že na tom není nic složitého. Není u ní důležité co vytvoříte, ale jak si to obhájíte a to je podle mně špatně. Bohužel taková je doba. Určitě je pro mne vyjádření pocitu důležitější než technická kvalita.
Nicméně pokud fotka není dostatečně technicky vydařená, neprezentuji ji a končí v archivu a po nějaké době následně v koši. Technickou stránkou mám tímto na mysli rozlišení pro tisk ve velkém formátu, šum a podobně. Ostatní aspekty bych řadil spíše k výtvarnému cítění.
Živí tě focení, nebo toulky a láska k přírodě je spíše tvým koníčkem?
Každodenní chleba je rozhodně pro mě zaměstnání v tiskárně. Obrazů jsem prodal jen pár. Nicméně focení je moje největší vášeň. Vždyť když se člověk zamyslí nad tím, že všichni pocházíme z klidné přírody, ale doba a touha člověka mít víc a víc nás zanesla do hektické a chaotické doby měst. Neměj potom rád hory když si toto uvědomíš. Hory jsou minimálně nejlepší místo na čištění hlavy.
Potřebuješ při focení poradit, nebo jsi samouk? Vyhledáváš rady?
Každý názor se cení. Ať už zlý, nebo dobrý. V minulosti jsem hojně vystavoval na internetových galeriích, kde je možnost diskuse. Ze začátku to bylo super. Jeden názor střídal druhý. Určitě mě to posunulo dál. Bohužel teď už moc času na vkládání nemám. Čas od času ale nějakou fotku ještě přidám. Většinou když si nejsem jistý, jestli ji dám na výstavu do galerie, nebo ne. Dokonce je to i dobrá cesta pro seznámení se s lidmi. S jedním fotografem jsem dodnes v kontaktu a udělali jsme si takové malé foto-soustředění. Byli jsme dvakrát týden na Fatře a jednou týden v Beskydech.
Noc na Lysé Hoře, foto: Martin Glatzner
Máš nějaký vzor, kromě sebe samého? Někdo, kým se necháváš inspirovat?
Tak teď jsi mě už opravdu rozesmál. Sebe za vzor rozhodně nemám. Spíš naopak. Člověk se učí celý život a snažím se učit ze všeho co kde vidím. Galerie, internet,... V začátku mého krajinářského snažení mě velmi inspiroval jeden slovenský fotograf krajinář. Pak jsem ale přišel na jeho techniku. Byla to taková typická škola života. Něco si vezmeš a něco vypustíš. Po něm jsem si našel vzor další a tak dál a tak dál.
Nedá se tedy říct, že jedna osoba je pro mě vzorová. Na střední škole kde jsem maloval obrazy jsem měl jeden jediný vzor, Salvadora Dalího. Největšího představitele surrealizmu. Mé obrazy byly podobnější a podobnější, až jsem zjisti, že dělám kopie. Osobně se z tohoto důvodu tedy domnívám, že mít jeden vzor není ideální.
Co rodina? Prozraď nám něco více ze svého soukromí, přítelkyně apod. Jak se tito nejbližší staví ke tvé tvorbě. Když vyrazíš na hory, dejme tomu na delší čas. Bereš je sebou?
Ženatý nejsem, mám přítelkyni se kterou žiji v jedné domácnosti. Ona sama je modelka, takže k focení má taky vztah. Navíc je hrozný pedant, který mě stále posílá na hory se slovy „ať se tvorba rozrůstá“. Ze začátku, když jsme ještě byli jen kamarádi, na hory se mnou chodila. Pak se ale naše cesty rozdělily a ona si fotí svoje a já taky svoje. Já se pak vrátil zpět do původních kolejí, že chodím po horách s kolegy fotografy.
Mrazivá noc, foto: Martin Glatzner
Musím se přiznat, že s kolegy po horách chodím proto, že se tam sám bojím. Je to od té doby, co jsem potkal méďu. Je to pro mě takový zvláštní pocit. Jedna půlka říká: pojď na kopec, je tam skvěle. A druhá říká: nezapomeň, bojíš se. Když jdu někam, kam neberu zrcadlovku kvůli váze, beru třeba příruční kameru abych udělal krátký sestřih. Na mysli mám třeba Alpy, kde se rázem v batohu ocitnou i karabiny, lano, sedák, přilba a další těžké vybavení. Po shlédnutí starostlivé mamky tohoto sestřihu ani nebudu uvádět citaci, ale ve zkratce to zní nějak takto. „Raději ti zpřelámu nohy, ale tam už nepůjdeš“. Otec mě v takovýchto horských výkonech podporuje. Vždyť největší zásluhy za mou neposednost nese on a jeho výchova. (úsměv)
Tvá kuchyně, jak vzniká Tvá fotka? Jdeš a fotíš, nebo jsou to mnohdy delší přípravy a poté jdeš za záběrem na jistotu?
Jak kdy. Někdy jsou to přípravy a fotka z toho nevzejde žádná, někdy jdu jen tak ven, protože mě to doma třeba nebaví, zaběhnu si za Ostravu a pořídím parádní kousek. Přípravy se skládají většinou z několikadenního pozorování lokální předpovědi počasí. Pak se těsně před tím, než nasedám do auta podívám na nejbližší webovou kameru. Vybavení mám nachystaný v plné polní standardně. Vyrážím buď na svítání nebo západu.
Myslíš si, že tvá tvorba oslovuje, máš nějakou zpětnou vazbu? Vím, že děláš výstavy, jaké jsou ohlasy na tvá díla?
Já osobně jsem k sobě příliš kritický abych toto mohl posoudit. Zpětných vazeb mám opravdu spousty a většina je velice pozitivních. Hold jsem asi příliš velký perfekcionista, abych přiznal, že má fotka je dobrá. Výstavy jsou má radost a pohlazení pro duši. Většina lidí většinou není schopna říct z očí do očí kritiku. To jen na internetu všichni ukazují svaly.
Oceán, foto: Martin Glatzner
Dovol mi se vrátit ještě k výtvarnému umění, zbývá ti ještě čas na malování? Stalo se ti, že jsi při čekání na záběr třeba z dlouhé chvíle na nějakém kopci maloval?
Štětec, paletu s barvami a plátno jsem už opravdu dlouho neměl v rukou. To zabírá pekelně dlouho času a toho je málo. Chtěl jsem letos na Valentýna překvapit přítelkyni a jediné co jsem stihnul je plátno napnout na rám. No nic moc. Na hory chodím převážně za pět minut dvanáct, takže na poslední chvíli. Pokud jsem tam brzy, nastavuji vybavení na časosběr, což je nyní technika, kterou musím dovést k výsledku, abych měl klidné spaní.
Chceš to ve své tvorbě někam dotáhnout? Jsi ambiciózní, pokud jde o Tebe samotného?
Má tvorba není honba za něčím. Je to jistý nadhled, jistota, kterou mi příroda při focení přináší. A taky klid, který mi čím dál více ve městě schází. Nicméně úspěch těší snad každého. I já jsem rád když si někdo obraz objedná.
Co plánuješ do blízké budoucnosti? Výstavy apod.
Ve velmi blízké budoucnosti chystám výstavu v Domě knihy Librexna Smetanově náměstí v Ostravě. Ve stejné době bude probíhat výstava na zámku ve Slezských Rudolticích. Tímto čtenáře vřele zvu.
Martinovo Portfólio
Divoženka Dagmar #6, foto: Martin Glatzner
Žemlovo slovo závěrem
Martin je především přírodní typ fotografa, který má jako velkou lásku hory a také to ve své tvorbě dává znát. Fotografie jsou čisté a velmi kvalitní, divákovi dopřává pocit být aspoň na chvíli v místech, kam se každý nepodívá. Přeji mu mnoho dalších skvostných scenérií k focení a budu se těšit na výsledky.
Článek původně vyšel na webu fotoparta.cz a byl otisknut se svolením autora.