Do Afghánistánu jsem se poprvé dostal v roce 2007, a to během svého působení v Provinčním rekonstrukčním týmu Fajzabád v severovýchodní provincii. Tato nádherná, ale válkou zmítaná země mě tehdy naprosto uchvátila. Po dvou letech jsem díky své práci v této zemi podruhé. Opět s rekonstrukčním týmem, tentokrát však v provincii Lógar.
Daniel Hlaváč – fotografující voják
Je mi 34 let a jsem voják z povolání. Sloužím u 43. výsadkového mechanizovaného praporu Chrudim. V minulosti jsem absolvoval již čtyři mise na Balkáně a jednu v Afghánistánu. V průběhu své třetí mise v roce 2003 v Kosovu jsem začal fotit a od té doby se stal fotoaparát pevnou součástí mého života, a to nejenom při misích. Během mé poslední mise v Afghánistánu jsem působil v rámci 3. kontingentu AČR Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar.
Jako turista či cestovatel bych asi hodně zvažoval, jestli se do Afghánistánu vůbec vydat. Zřejmě bych si nechal zajít chuť na jih a střed země a také na východní oblasti hraničící s Pákistánem. V Lógaru jsme v průběhu patrol na žádné turisty nenarazili. Zato na severu země, když jsme působili v mnohem klidnější provincii Badakšán, jsme potkali cestovatele, dokonce i z Čech, kteří se pohybovali mezi Tádžikistánem, Uzbekistánem a Afghánistánem. Každopádně doporučuji, aby každý, kdo uvažuje o návštěvě Afghánistánu, bedlivě zvážil bezpečnostní rizika a aby si připravil velkou sumu na cestování či lety soukromými linkami. V krajní situaci i na vyplacení se z případných problémů.
Být fotografem v uniformě má své výhody i úskalí. Prioritou je vždy bezpečnost a až potom může přijít na řadu focení. Často přicházejí momenty, kdy mám chuť začít mačkat spoušť, ale musím ji potlačit a svoji zálibu podřídit plnění úkolu. Ty nejdramatičtější a nejdobrodružnější situace vyžadují plnou soustředěnost. Přesto, pokud je možnost, že mě může na chvíli někdo zastoupit a např. při vysednutí z vrtulníku hlídat můj sektor, domlouvám se s velitelem, že některé momenty zachytím. Vznik několika mých nejoblíbenějších snímků si však vyžádal mnoho trpělivosti a dlouhé čekání.
Každodenní očista
Další komplikaci představuje vojenská výstroj a výzbroj. Nosím granátomet, nejtěžší zbraň čety. Samozřejmě samopal, neprůstřelnou vestu s keramickými pláty a osmi zásobníky, batoh, v němž mám vždy minimálně 8 litrů vody a spoustu dalších potřebných věcí. Když k tomu vezmu svoje fotoaparáty a se vším si stoupnu na váhu, tak jsem minimálně o 60 kilogramů těžší. Omezení, která vyplývají z faktu, že nosím uniformu, jsou ale vyvažována atraktivností oblastí, do kterých bych se asi jinak nedostal, dobrodružstvím a také možností dokumentovat vojenský život zevnitř. Moji kolegové z jednotky už jsou za ta léta na mé focení zvyklí, dokážou zůstat přirození a objektiv prostě ignorují. Jsme sladěný tým, který má rád svoji práci, a to mi mnoho věcí usnadňuje.
V neposlední řadě je třeba zmínit i všudypřítomný prach. Zvlášť v přítomnosti vrtulníků se ho zvedají obrovská oblaka. Abych mohl pohotově fotit, nemívám venku na objektivech krytky, ale dávám přednost kvalitním filtrům. Na patroly s sebou dále vozím stlačený vzduch a po návratu na základnu provádím důkladnou očistu, zejména optických částí fotoaparátů.
Ze země i ze vzduchu
V Lógaru jsem příslušníkem Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT), jehož úkolem je zejména podpora obnovy provincie, podpora místní vlády a afghánských národních bezpečnostních složek – policie a armády. PRT se skládá z vojenské a civilní části. Jedním z úkolů vojenské části je ochrana civilních expertů při patrolách do jednotlivých distriktů, kde se provádějí rekonstrukční projekty, což mi umožňuje dostat se do mnoha zajímavých situací. PRT pomáhá v oblastech jako je školství, zemědělství, vodohospodářství, zdravotnictví, stavebnictví, infrastruktura, podporuje místní média nebo např. hnutí za práva žen.
Mám tak možnost dostat se do škol a být přítomen vyučování, mám možnost fotografovat jezy na místních řekách nebo největší projekt našeho PRT, přehradu Surchab, dostanu se do nemocnic, sadů, na staveniště a spoustu jiných zajímavých míst, která mají všechna svoji afghánskou originalitu. Nejvíce mě ale zajímají lidé a kontakt našich vojáků s nimi. A protože se po příjezdu kamkoli kolem nás okamžitě seběhnou děti a také probíhají jednání s místními autoritami, je stále co fotit. Vojenská část PRT navíc plní úkoly, které jsou spojeny s rekognoskací oblastí, do nichž přijíždíme poprvé, a také kontrolou těch míst, kde probíhají rekonstrukční projekty a kam přijíždějí členové našeho PRT.
Mezi nejzajímavější místa, kde jsem byl, zejména co do krásy krajiny, patří distrikty Khoshi a Azra. Zúčastnil jsem se i rekognoskačních letů, při nichž jsem si tyto nádherné oblasti mohl nafotit z ptačí perspektivy.
Fotografování jako rozkaz
Do těchto distriktů vyjíždím většinou jako člen družstva zbraní, které má za úkol zajišťovat prostory, kde probíhají jednání či rekonstrukční projekty. Já osobně obsluhuji granátomet AGS. Zaujímáme výhodnou, většinou vyvýšenou pozici, z níž pozorujeme vymezenou oblast a v případě napadení jsme připraveni bránit své kolegy a civilní experty. Mezi sebou máme leteckého návodčího a nad námi často krouží letecká podpora.
Tyto pozice, většinou s nádherným výhledem na krajinu kolem nás, jsou vhodnou příležitostí k vytvoření panoramatických fotografií. Jejich tvorba není jen částí mé fotografické záliby, ale často i úkolem, kterým mě pověřuje velitel. Fotografie se později vyhodnocují a slouží k lepší orientaci v oblasti, vytipování nových heliportů, pozorovacích stanovišť apod. Někdy se stává, že mě u granátometu zastoupí kolega a velitel si mě povolá dolů do vesnice, abych zdokumentoval jednání. Asi není potřeba podotýkat, že jdu velice rád.
Spolu s více národy
Další úkoly, které plní vojenská část PRT, je spolupráce s Afghánskou národní policií (ANP) a armádou (ANA). PRT obě tyto bezpečnostní složky podpořilo rekonstrukcemi několika check pointů (kontrolních stanovišť na strategicky důležitých místech), poskytnutím nového vybavení nebo organizováním zdokonalovacích kurzů.
Několikrát, zejména v období před prezidentskými volbami, proběhly společné patroly s příslušníky afghánské armády. Ty jsou zajímavé z mnoha důvodů. Účastní se jich zpravidla i francouzští vojáci, kteří afghánské armádě odborně pomáhají a vedou její výcvik, a doplňují nás také američtí vojáci. Pro fotografa tak vzniká možnost zdokumentovat činnost jeho kolegů z jiných armád, nafotit mimořádně početnou kolonu vozidel s nejrůznější technikou a pak také práci afghánské armády v terénu.
Velkým přínosem přítomnosti příslušníků ANA je autorita, které se těší u místního obyvatelstva. Hovoří stejným jazykem, snadno zjednají pořádek, pomohou např. při distribuci humanitární pomoci a během patrol informují místní obyvatelstvo o důležitých skutečnostech. V období voleb např. velmi často apelovali na lidi, aby se nenechali ovlivňovat, ale volili ty zástupce, kterým sami důvěřují.
Nevyčerpatelná témata
Poslední kapitolou, kterou bych chtěl zmínit, je život na vojenských základnách. Setkávají se tu různé národnosti, kultury, naleznete tu mnoho nových přátel. V době odpočinku se organizují společné akce, sportovní klání, bohoslužby. Zajímavým tématem je i vojenský výcvik nebo vojenská technika. Zkrátka i základna, na níž žije přes 1 000 lidí pohromadě, přináší mnoho výzev k reportážím.
Lógar
Provincie Lógar se nachází na východě Afghánistánu, asi 60 km jižně od Kábulu. Je rozdělena do sedmi distriktů a nejvýchodnější oblast provincie, distrikt Azra se dotýká hranice s Pákistánem. Členitý vysokohorský reliéf distriktu a hřebeny, jejichž vrcholky povětšinou dosahují nadmořské výšky kolem čtyř tisíc metrů, řadí Azru mezi nejméně dostupná, zato však nejhezčí místa této provincie. Fotograf si zde rozhodně přijde na své. Ale i ostatní místa provincie, kam nejčastěji zavítají české patroly, nabízejí mnoho zajímavých příležitostí jak k reportážním, tak k portrétním fotografiím. Každá vesnice má svoji zvláštní atmosféru, větší vesnice či města zase nabízejí více témat: lidé na ulicích, trhy, školy, rozvinutější infrastruktura.
Lidé
Fotit místní obyvatelstvo je velmi zajímavé, ale musí se dodržovat určitá pravidla. Nejcitlivější je focení žen. Často se zahalují do burek, tradičního oděvu zahalujícího tvář, ale i tak není slušné je fotit. Tato pravidla platí pro nás vojáky o to přísněji, protože nerespektování místních zvyků a kultury může znamenat ztrátu důvěry těch, ke kterým přijíždíme a kterým se snažíme pomoct.
Co se týče focení ostatních, platí pravidlo normální slušnosti. Když mě někdo zaujme, zvednu foťák a počkám si na reakci. Většina lidí se tu nechá fotit ráda, přátelsky kývnou, nebo se pousmějí a já mačkám spoušť. Pokud je reakce odtažitá, tak ji respektuji a nefotím. Problémem je, že lidé, kteří se chtějí nechat fotit, se začnou vystavovat a nejsou přirození.
Podařilo se mi tu nafotit i několik portrétů dívek, které vznikly při předávání školních pomůcek. Požádal jsem přes překladatele místního stařešinu o možnost předávání nafotit. Tradičně se jako první dopředu natlačili chlapci. Bez problémů jsem fotil a stařešina přitom stál vedle mě. Když přišly na řadu dívky, zeptal jsem se stařešiny, jestli mohu pokračovat a on s přátelským úsměvem přikývl. Dětská bezprostřednost a upřímná radost z dárků dodala fotkám ten správný náboj.
Moje vysněná fotografie
Na první patrolu do Azry jsem se velmi těšil. Jedním z důvodů byla i přeprava velkými vrtulníky Chinook. Z průzkumného letu jsem znal přesné místo, kam budeme zasazeni, a v hlavě se mi rodila fotka, na níž zachytím klečící vojáky v kruhové obraně, všude kolem zvířený prach jako mlžný opar, v dálce odlétající vrtulník.
Vyběhli jsme hned poté, co vrtulník dosedl na zem. Zaklekl jsem vedle vrtulníku, ale batoh a celá výstroj a výzbroj mě uzemnily jako kotva. S velkou námahou jsem se stihl otočit na kamaráda, který klečel vedle. V tu chvíli jsem věděl, že svoji vysněnou fotku nejsem schopen udělat. Pořídil jsem tedy s velkou námahou několik fotek kluků klečících vedle mě, sledujících zasněžené vrcholky hor, které se vypínaly všude kolem nás, a sto metrů za námi sedící druhý vrtulník, z něhož vybíhali naši kolegové. „Snad to vyjde jindy“, řekl jsem si. Následovaly další patroly do Azry, ale zasazení a vyzvednutí proběhlo vždy v noci.
Jednoho dne jsme měli střídat americké vojáky na malé základně Alamo v distriktu Khoshi a letělo se opět Chinookem. Měli jsme s sebou hodně materiálu, a tak část kluků provedla zajištění a část začala vykládat materiál z vrtulníku. Měl jsem tedy chvíli čas, abych si našel nejlepší kompoziční stanoviště. A pak to přišlo. Vrtulník se začal zvedat a já viděl, že se ke mně blíží oblak prachu. Rychle jsem zaklekl a sklopil hlavu. Objektiv jsem otočil k tělu a rukou jsem překryl hledáček a LCD displej. Tisíce jehliček mě bodaly do rukou (pomyslel jsem na rukavice, které jsem měl strčené v kapse). Bodání začalo ustávat, ale pořád jsem ho cítil na rukou a tvářích, když jsem pohlédl na odlétající vrtulník. Zvedl jsem fotoaparát a třikrát jsem zmáčkl jeho spoušť. Cítil jsem, že vysněný snímek mám na kartě.
Čím se fotilo?
Do Afghánistánu jsem si vzal dvě kinofilmové zrcadlovky Nikon FM2 a Nikon FM3A se čtyřmi objektivy (o ohniscích 20 mm, 24 mm, 35 mm a 85 mm), jeden fotoaparát na střední formát Yashica 124D a 250 černobílých filmů, včetně svitků. A jak jsem předpokládal, dostal jsem k dispozici také služební fotoaparát Nikon D80 s objektivem Nikkor 18–200 mm, F3,5–5,6. V polovině mise jsem si pořídil svoji první digitální zrcadlovku D-SLR Nikon D700 s objektivem Nikkor 24–70 mm F2,8.
Článek byl převzat z časopisu DIGIfoto
