Odvaha jít poprvé novou cestou, do míst, kam se nikdo nikdy nevydal, odvaha hledat nová řešení, která nikoho nenapadla nebo byla považovaná za nemožná. Pokrok v poznání a rozvoj lidstva by bez těchto činů průzkumníků nikdy nebyl možný.
Když v roce 1910 vypluly do Antarktidy hned dvě lodní výpravy, bylo jasné, že boj o Jižní pól, o jeho první pokoření dostává paradoxní náboj. Dlouho se o cestu tam nikdo nepokusil, až najednou dvě výpravy.
Každá se zcela jinou strategií a plánem, zahájily jeden z nejslavnějších objevitelských závodů, který se později stal námětem nespočetného množství filmů i knih. V moderní didaktice se objevuje pojem heuristická výuka.
Jde o proces vzdělávání založený na myšlence, že učitel není tím, kdo předává znalosti, jako spíše osobou organizující nezávislé bádání žáků, průvodce, motivátor. Ale jsou to pak jednotliví „mladí vědci“, kteří na zákony přírody a vztahy mezi veličinami přicházejí sami. Každý trochu jinak, vlastním tempem, ale především vlastníma rukama a hlavou odrývá krásu světa kolem sebe.
Jde o podpoření jedné z nejniternějších potřeb člověka; touze po poznání. Od objevitelů nových kontinentů, po matematiky a filosofy, vždy člověk toužil po poznání, rozšíření obzorů. A i když samotný proces poznávání může být často velice náročný a krutý – vždyť i zmíněný Scott, který prohrál s Amundsenem souboj o dobytí pólu, zahynul – dříve nebo později získá celý příběh patos krásy. Z úspěšných objevitelů se stávají hrdinové, osobnosti, o který se učí ve školách.
Jedna..., foto: honzj
Jak hluboko je tato touha a přání zakořeněná v lidském nitru snad nejvíce vypovídá dětská hra. Na objevitele či průzkumníka neznámého si hraje téměř každé dítě. A snad i většina dospělých cítí zvláštní neklid a touhu šlápnout na místo ve sněhu, které ještě nebylo zasaženo lidskou nohou. Právě tento neklid spojený s tichem a niterností celé kompozice, se schody odkazujícími k určité vnitřní transcendetále, zachycuje snímek Jedna..., který pořídil honzj.
Netradiční formát černobílého snímku může někoho rušit či iritovat, avšak ve skutečnosti jen dokresluje celkové vyznění onoho neklidu v divákovi. Snad by měl udělat ještě jeden krok výš, snad by se měl pokusit překročit své jistoty a pustit se do objevování. Ale kdo? Fotograf na toto místo zřejmě klade toho, kdo bude snímek sledovat. Je imperativem, vykřičníkem, který nás nemůže nechat klidným.
Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Mikoudleka je svým stylem a obrazovým výrazivem natolik jedinečným autorem, že by nebylo nutné jej u snímku Dnes,zítra,pozítří... vůbec jmenovat. Zimní krajina, postupně pronikající neživou postavou je pěkným skloubením abstraktní a krajinářské fotografie.
Dnes, zítra, pozítří..., foto: mikoudelka
Naopak Olda Polda nabízí na svůj obvyklý výběr snímek spíše dokumentaristický, pracující sice s atmosférou a kontextem, ale přesto zřejmý, jasný, nesymbolickým jazykem popsaný. Nese název Šavlový.
Marselus pracuje se spojením architektury monumentálních rozměrů a struktur, pompézních opěrných zdí a přítomností žijícího pokorného dítěte. Snímek nese název The Walls.
The Walls, foto: Marselus
Na závěr ještě jedno architektonické zastavení, které se nachází někde na pomezí urbanistického a abstraktního snímku. Hlavními motivy jsou v něm dvě okna, šedá zeď a zimní strom. Fotografie nese prozaický název Okénka a autorem je asile.
Okénka, foto: asile