S fotografem Pierrem Gonnordem jsem si domluvil setkání v Bratislavě, neboť zde měl instalovanou výstavu Lidé budoucnosti v rámci Měsíce fotografie. O jeho portrétech, které svým stylem připomínají stará renesanční a barokní plátna, jsme psali v souvislosti s veletrhem v Arles. Marně jsem na něj čekal v dohodnutý čas. Zavolal mně o hodinu a půl později a s odzbrojující jižanskou lehkostí pravil: „Tak už jsem tady.“ Hovořili jsme spolu o jeho tvorbě i o nadcházejícím životě „on the road“.
Pierre Gonnord
Narodil se ve Francii v roce 1963, od konce osmdesátých let žije v Madridu. Původně se živil jako ekonom. Před devíti lety však změnil zásadně svůj život a začal se věnovat fotografii. Z jeho tvorby je zřejmá fascinace starými mistry, jednoduché analogie však skromně odmítá. Zvláště v poslední době se zaměřil na portréty lidí z okraje společnosti. Na základě vynikajících snímků zachycujících život Romů v Seville získal zakázku francouzského Ministerstva kultury na fotografie věnované romské komunitě v Perpignanu. Vystavuje po celé Evropě.
Rozhovor
Co vás přivedlo do Bratislavy? Možnost vystavovat v tomto koutu Evropy?
Prezentace vlastních fotografií sám nevyhledávám, spíš mám zájem o tvorbu autorů, jež neznám.
Kde jsou zdroje pro vaši tvorbu?
Všechno vlastně vychází z mého života. Cestuji, potkávám nové a nové lidi. Takto to trvá už devět let. Právě tenkrát jsem se rozhodl věnovat se fotografii, měl jsem za sebou velmi špatný rok a smutnou událost. Začal jsem pronikat do nových míst. Tvorba s sebou přináší možnost chodit i do těch částí Madridu, kam jsem normálně nechodil, kam jsem nebýval pozván. A tak je tomu samozřejmě i na jiných místech. Ostatně, když jsem dorazil do Bratislavy, prošel jsem si její střed, je velmi pěkný. Obchody, opravená náměstí. Ale pak jsem zamířil dál, za hrad, kde žijí normální lidé, stojí normální domy. Procházel jsem ještě po půlnoci městem, slyšel jsem hudbu i ticho.
Takže jste začal fotit až na konci devadesátých let?
Ano, předtím mě těšilo se na fotky dívat, ne je vytvářet. Paradoxně mě neovlivnili přímo portrétisté. Zajisté to byl od mládí Brassaï. Možná, že zaujetí pro jeho snímky noční Paříže se později projevilo v mé tvorbě. Právě noc se svými temnými tóny je pro mě tak důležitá. Co se portrétů týče, tam samozřejmě nacházím inspiraci u velkých mistrů výtvarného umění, ale třeba i v literatuře. Dostojevský, Zola – to byli přece skvělí portrétisté! Z fotografů mě fascinuje práce Angličana Paula Grahama.
Fotil jste vždy lidi zvláštní, něčím poznamenané?
To ne, začal jsem s mladými lidmi, kteří se z různých stran dostali do velkého města. Nejprve jsem měl ateliér ve svém domě, pak jsem se posouval k lidem, k nimž jsem byl pozván. Třeba k Romům, u nichž jsem pracoval v kuchyních či obývacích pokojích. Pak jsem odjel do Japonska, kde jsem se chtěl také zaměřit na mladé lidi v ulicích. V jednom chrámu jsem ale potkal staršího mnicha. Dali jsme se do řeči a nakonec jsem jej fotil. To byl zásadní impulz pro moji práci.
Hovoříte se svými modely při práci?
Ne, ve studiu bývá naprosté ticho. Třeba při vzniku snímku usmívající se staré ženy jsme se na sebe obezřetně dívali, aniž bychom cokoli řekli. A fotografie pak vznikla z této zvláštní atmosféry. Můj postup je: ticho, jen několik světel, jen několik slov. Nechávám své modely volně dýchat.
Jak vznikl snímek Eliho?
Eli býval rybář, teď žije v jednom parku, netouží po domě. Má tam svoji knihovnu. Je to velmi zvláštní, spirituální člověk, setkali jsme se náhodou na ulici. Někdy zarputile mlčí, jindy zase mluví a mluví. Ale o jeho dosavadním životě toho víc nevím. Odmítá takové otázky. Když někoho potkám, představím se, snažím se vysvětlit, že jsem blázen do portrétů a že mám vášeň pro tvorbu. Také Elimu jsem řekl, co dělám, že bych jej chtěl portrétovat. Pak přišel do mého studia, uviděl moje snímky. Souhlasil – většina lidí z ulice však bývá proti.
A co fotka Antonia?
Antonio je pořád nablízku. Kdysi býval boxerem. Není vagabund, jeho místo je jen velmi vzdáleno od běžného systému. Je takový utopický muž. Scházeli jsme se u mě ve studiu na kávu, pak vznikl i onen snímek.
Co vás vlastně přivedlo k lidem se zvláštní minulostí, emigrantům, nezaměstnaným, lidem z okraje společnosti?
Myslím, že je důležité svědčit o současné době. Ukázat, jací lidé dnes žijí. Chci ovšem svědčit o těch, kteří mě fascinují, jsou jiní, mám k nim hlubokou empatii. Je to tedy především lidská zvláštnost, kterou hledám, síla jejich charakteru. Hledám také jejich důstojnost, inteligenci. Velmi mě přitahují Romové. Snad i proto, že moc miluji Lorcovy básně.
Běžní lidé se svými spořádanými měšťáckými životy jsou nudní?
Hledám hlavně ty výjimečné, byť třeba žijí na okraji společnosti. Přitahují mě svým charismatem. Mohou mít na obličeji jizvu, a přitom jsou hluboce citliví.
Někteří recenzenti hledají spojitost mezi vašimi portréty a malbami Caravaggia. Souhlasil byste s tímto soudem?
To opravdu ne. Jen proto, že pracuji s tmavým pozadím, kontrastem světla a tmy, neznamená, že jsem jakkoli blízko Caravaggiovi. To by přece bylo málo!
Jaký bude váš další projekt?
Vydávám se na cestu po Španělsku. Dám vše do auta, vyrazím a uvidím, co se stane. Nevím, koho cestou potkám, nemám přesný plán. Budu fotit to, co uvidím ve městech, vesnicích, na cestách. Možná domy, možná lidi vracející se domů, nakupující v supermarketu. Možná potkám někoho u silnice. Možná budu na cestách rok nebo dva, budu se vracet do Madridu. Snažím se bojovat proti stereotypům, proto neplánuji, jak budu postupovat zítra, pozítří. Hledám spirituální zážitek, ale i dobrodružství, jako je tomu ostatně při vzniku portrétů. Samozřejmě znám lidi, které mohu navštívit, třeba pastevce v Galícii. Ale rozhodně se nevydávám na takové putování kvůli nějakým klišé.
To je skoro jako Kerouacova cesta…
Vlastně takové focení „on the road“. Chci putovat o samotě, kontemplovat, být jen s vlastní imaginací a fotoaparátem.
Kde na takový život berete peníze?
Mám několik zdrojů. Pořádám workshopy, portrétuji lidi z některých firem a někdy muzea koupí moje snímky. Jsou doby, kdy mám štěstí, někdy to bývá horší. Také se objeví granty – v létě jsem takto fotil za podpory francouzské vlády romské rodiny v Perpignanu.
Přijímáte reklamní zakázky?
Ne, tohle je mně velmi vzdáleno. Nedělám ani módu. Dávám přednost portrétu, sociální práci.
Když už jste mluvil o workshopech – snažíte se naučit jejich účastníky dělat skvělé portréty?
Neexistuje recept na skvělý portrét. Když jsem byl nedávno v Salamance, měl jsem tam skupinu pěti lidí. Všichni byli dosti odlišní. Hovořil jsem s nimi o portrétech, ukazoval jsem jim různé snímky a obrazy. A především jsem se jim pokoušel říct, že tvorba musí vycházet z jejich nitra. Mluvil jsem také o sobě, ale nechci, aby někdo kopíroval moji práci.
Takové workshopy často zdůrazňují technickou stránku věci: svícení, měření expozice atd. I na to přišla řeč?
Ano, věnoval jsem tomu však jen dvě počáteční hodiny. Ukázal jsem jim, jak co funguje, pokusil jsem se zlomit ostych některých účastníků, kteří se vyděsili z pohledu na Hasselblad.
Posílal jste někdy svoje fotografie do soutěží?
Ne, nikomu a nikam je neposílám. Jen tehdy, mám-li dodat něco konkrétního do nějakého časopisu.
Fotografové většinou neradi hovoří o technice. U vás by to mohlo být jiné, protože jste k tvorbě přistoupil vlastně nedávno. Čím fotíte?
Všechny snímky jsem pořídil Hasselbladem na film Fujifilm Reala. Mám rád barevné posuny, někdy do zelené, jindy zdůrazním studené tóny. Nejsem ovšem posedlý technikou, více mě zajímá kreativní proces.
Nebylo by lepší právě u portrétů používat digitální techniku?
Nedávno jsem zakoupil digitální stěnu Phase One a začnu s ní pracovat. Digitální technologie nebyla ještě před časem dostatečně dobrá, což jsem viděl na výsledcích práce mých přátel. Ale nyní to zkusím.