Než napadne sníh

Pokud vás ale opustí štěstí a zvíře ani nenaleznete nebo se vám nepodaří přiblížit se na potřebnou vzdálenost, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu.

Čekám na malém parkovišti uprostřed malebného městečka Mallnitz v rakouských Alpách. Druhou polovinu října připomíná jen nažloutlá barva modřínů na okolních svazích, krásně kontrastující se zelení smrků. Slunce hřeje jakoby si odmítalo připustit blížící se příchod zimy. Klid maloměsta a sluneční paprsky uspávají. Z poklidného čekání mě vytrhne až příjezd mého průvodce.

Nepřijíždí sám, společnost mu dělá fenka loveckého psa Brita. Nakládáme materiál do malého džípu a Brita se spokojeně uvelebí na kupě batohů. Projíždíme úzké serpentiny horské silnice. Znak Správy národního parku Hohe Tauern na dveřích služebního vozu nám umožňuje ignorovat značku zákazu vjezdu a pokračovat po cestě až do míst, kde končí pásmo lesa. Auto necháváme na louce, na konci cesty. S batohy na zádech stoupáme po východním svahu hory, do království kozorožce alpského, jehož fotografování je cílem mého pobytu v korutanských Alpách.

Nikon D3, AF-S Nikkor 80–200 mm F2,8D IF ED, F22, 2 s 

Často zastavujeme a pátráme dalekohledy po skalnatých srázech hory. Je jako vymetená. Nikde nic. Silueta dravého ptáka na obzoru je jediným náznakem života. Horský vůdce vytahuje stativ z batohu a zkoumá okolí monookulárem značky Swarovski. „Támhle!“ ukáže prstem kamsi do šedi kamenů. Opravdu tam jsou. Kozorožci! Malé tečky jen o odstín tmavší než okolní terén. „Jsou dost daleko,“ podotkne horal a s nevyřčenou otázkou si pozorně prohlíží můj zpocený obličej. „Jdeme“, odpovím jeho pohledu a soukám se do popruhů „lenstrekkeru“.

V horách

Svah je příkřejší a pohyb po něm namáhavější. Začínám cítit poslední půl rok strávený u počítače na dokončovacích pracích nové knihy. „Šestistovka“ mi těžkne na zádech a chvílemi koketuji s myšlenkou se vrátit. Obcházíme terénní vlnu, aby nás kryla před zraky kozorožců, kteří se pohybují skalnatým korytem dolů. Chování Brity se mění. Zapomněla na rozverné poletování kolem a poslušně sleduje svého pána. Když se nám podaří dosáhnout horizontu kopce, zklamaně zjišťujeme, že se zvířata mezitím posunula výš k vrcholu hory.

Nikon D300, AF-S Nikkor VR 600 mm F4G IF ED, F4, 1/200 s, ISO 400

Protože se pohybujeme na východním svahu, světla v pozdním odpoledni rychle ubývá. Upínám tělo aparátu s objektivem na stativ, ale kozorožci jsou příliš daleko. Sedím na svahu, cítím chladnoucí pot na zádech a pozoruji dalekohledem vzdalující se zvěř. Dvě stě metrů nad dvěma nádhernými samci kozorožce se pohybuje asi desetičlenné stádo kamzíků. Brita mi olízne tvář a snaží se mi uvelebit na klíně. Její přátelská pozornost mi trochu vrací náladu.

Citelně se ochlazuje. Ještě se naposled rozhlížím po okolí, když se mi naskytne neuvěřitelný pohled. Na zasněženém vrcholu hory se objeví nádherný exemplář lišky. Scéna je skoro pohádková. Sníh vypadá v podvečerním slunci jako zlatý, liška se zastaví přímo na horizontu a vítr strhává z povrchu sněžný prach. Vzdálenost je ale na dobrou fotografii příliš velká.

Nikon D3, AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED, F4, 1/160 s

Na zpáteční cestě k vozu mám podobnou náladu jako lovecký pes, který kolem nás lítá jako splašený. Nevím, jestli to zapříčinil horský vzduch nebo lišák horolezec, ale kdyby mě nebolely nohy, přidal bych se k radostně poskakující Britě.

Mlha pod Grossglocknerem

Den po setkání s lišákem na vrcholu hory se Alpy rozhodly ukázat svou druhou tvář. Ráno není vidět na krok. Hustá mlha znemožňuje výhled na okolní kopce. „Snad to nahoře bude lepší“, konstatuje Mirek, když nastupujeme do auta. Pomáhá mi vláčet po horách fotografické vybavení a natáčí na videokameru některé úseky naší cesty.

Nikon D300, AF-S Nikkor VR 600 mm F4G IF ED, F8, 1/640 s, ISO 400

Když opouštíme Grosskirchheim, kde nám správa parku zajistila ubytování v příjemném rodinném penzionu, počasí nejeví známky změny. Na centrále v Helligenblutu se potkáváme se dvěma strážci parku, kteří se mají stát našimi průvodci pro tento den. Po příjezdu k parkovišti, které zeje prázdnotou, procházíme systémem tunelů, abychom se napojili na stezku končící až na ledovci Pasterze.

Viditelnost je minimální. Jen občas vítr rozežene mlhu, aby odhalil mokré srázy nad námi. Po kozorožcích jakoby se zem slehla. Procházíme místy, která jsou vyhlášená pozorováním těchto tvorů. Na začátku stezky, kde jsou parkoviště a restaurace, dokonce postavili skleněnou věž pro pozorování kozorožců. Mlha stále houstne. Stezka je mokrá a klouže. Zastavujeme se u kolonie svišťů. Je tichá. 

„Minulý týden tady napadlo skoro půl metru sněhu“, vysvětluje strážce parku. „Přestože sníh hned druhý den roztál a je velmi teplý podzim, svišti už zůstali v norách, aby trávili chladné měsíce v zimním spánku. Myslím, že se dnes počasí už nezlepší. Měli bychom se vrátit. Stejně nic neuvidíme“, ukáže výmluvně na okolí topící se v husté mlze.

Když se na parkovišti loučíme, snažím se získat rady na další dny. „Začněte zítra brzy ráno tady. Zkontrolujte okolí pozorovatelny a pak vyzkoušejte stejnou cestu jako dnes. Je tu největší šance objevit kozorožce,“ zabouchne strážce dveře džípu a zamává na rozloučenou.

Zbytek dne trávíme projížděním okolí. Vyhledáváme vhodné objekty k fotografování, ale lezavé počasí a brzký soumrak nás zaženou do útulné hospůdky v penzionu, kde jsme ubytováni. „Tak co, jaký byl den?“ zdraví nás majitel. „Špatný, nic jsme neviděli,“ odpovídám s plnou pusou. „Letos je velmi teplý podzim. Kozorožci jsou ještě ve vyšších polohách,“ začnou štamgasti rozebírat náš neúspěch nad sklenicí místního piva. Na kozorožce moc teplo, na sviště moc zima. Vybrali jsme si opravdu „ideální“ dobu.

Opakující se scénář

Mlha zůstala ležet v údolí. S prvními slunečními paprsky už jsem lezl po svazích v okolí pozorovatelny. Kozorožci se ale fotit nechtěli. Se závistí jsem si prohlížel fotografie z prospektů, kde se zvířata pasou několik metrů od pozorovatelny a turisté je fotí kompakty. Když jsme nenašli kozorožce u našeho stanoviště, vydali jsme se po stejné stezce jako včera. Pod námi ležel Pastereze, nejdelší ledovec Východních Alp, a nad ním se ve slunci třpytil zasněžený vrchol Grossglockneru. Došli jsme téměř k ledovci, ale na zvířata jsme nenarazili.

Nikon D300, AF-S Nikkor 80–200 mm F2,8D IF ED, F7,1, 1/1000 s, ISO 400

Slunce už bylo vysoko a hřálo tak, že se nechalo jít jen v košili. Protože v této části dne zvířata leží a odpočívají, vrátili jsme se k pozorovatelně. Pozdní odpoledne jsme věnovali návštěvě Wildeparku, umístěného v údolí směrem k jezeru Zell am See. Umožňuje návštěvníkům poznat představitele místní fauny. Jsou tu poměrně dobré podmínky k fotografování jelení a daňčí zvěře. Najdete tu i kozorožce a kamzíky, kterým díky plotu nezbude nic jiného, než se od vás nechat vyfotit. U dalších výběhů, ve kterých můžete najít třeba vlky nebo rysy, se fotografovat téměř nedá, protože jsou tu velmi často kombinovány mříže s pletivem.

Následující dny měly téměř shodný scénář jako ten předešlý. Ráno u pozorovatelny a následná neúspěšná honba za kozorožci, kteří se snad všichni odstěhovali. I v den odjezdu jsem ráno přemluvil Mirka, abychom se ještě jednou zajeli podívat k pozorovatelně. Ale ani tentokrát nás nic příjemného nepřekvapilo. Odjížděl jsem s nepořízenou. Snad budu mít více štěstí příští rok na podzim.

Divočina za plotem

Krátce po obědě jsme na zpáteční cestě z Alp dorazili do Národního parku Bavorský les, oblíbeného místa snad všech fotografů přírody. Schválně jsem vynechal slovo divoké, protože se jedná o fotografování zvířat chovaných v lidské péči. Hned po ubytování už jsem pospíchal po cestě k výběhu rysů. Žádného jsem v prostorném výběhu neobjevil, a tak jsem pokračoval k vlkům. Na pozorovatelně u vlčího výběhu byla doslova hlava na hlavě.

Nikon D300, AF-S Nikkor VR 600 mm F4G IF ED, F10, 1/640 s, ISO 400

Nohy stativů se proplétaly mezi sebou a majitelé fotoaparátů různých značek pokuřovali nebo svačili. Vlci leželi v mlází v horní části výběhu a zcela ignorovali touhu členů fotokroužku po dobrém snímku. Během hodiny se pozorovatelna téměř vyprázdnila. Snad zúčastněným chyběla trpělivost nebo je vyhnal chladný říjnový podvečer. Vlci se nakonec hnuli a krátce zapózovali v nízkém podvečerním světle. Vracel jsem se okolo rysa, který se vyvaloval v horní části výběhu a poslední paprsky mu prosvítaly srstí.

Zbývalo poslední dopoledne, a tak jsem se snažil být u výběhů, ještě než začne vycházet slunce. Mrzlo. Na zemi ležela jinovatka. Zastavil jsem se ve spodní části rysího výběhu. V lese se válela mlha. Rys seděl na skalce, chvílemi se myl nebo jen sledoval okolí. Skoro se ztrácel v mlze. Jak slunce začalo stoupat, jeho paprsky postupovaly porostem. Viděl jsem, jak se jeden z nich pomalu přibližuje k rysovi.

Nikon D3, AF-S Nikkor 80–200 mm F2,8D IF ED, F7,1, 1/160 s, ISO 400

V duchu jsem šeptal tomu obtloustlému kocourovi: „Vydrž, ještě tam vydrž...“ Konečně ho světlo dostihlo a nasvítilo jako v ateliéru. Párkrát zívl, protáhl se a zmizel v horní části výběhu. Spokojeně jsem pokračoval k vlkům, kteří se tahali o zadní nohu jelena. Vybíhali ze stínu do světla a sluneční světlo na spadaném červeném bukovém listí doslova čarovalo s barvami. Poslední dárek mi dali medvědi. Roztržku mezi samicemi řešil medvěd napářením každé z nich a následným výpraskem té vzpurnější. Opouštěl jsem podzimní les v Bavorsku a už se těšil, až napadne sníh.

Článek vyšel v časopise DIGIfoto 2/2009 - autorem je Petr Slavík