Že to jsou lvi skutečně fortelní a že v plné slávě slaví už tisíc let. Jak dopadnou ti Čeští lvi z České televize se dozvíme až z učebnic za tisíc let. Snad vědci do té doby neposunou středověk do 21. století.
Přijel jsem do Kambodže jen proto, abych našel kamenné lvy angkorského chrámu. Nikoli je objevil, objevení jsou již dávno. Přijel jsem proto, abych našel ty lvy, které z dávno ztracených úlomků kousek po kousku skládá sochař Michal Blažek. Don Quijote de la Angkor. Lvové z tisíců kusů a kousků kamenů poházených v okolí královského chrámu Phimeanakas, které jsou pro nás jen bludnými balvany. Nekonečně trpělivá práce proto, aby – po seskládání – zase mohli střežit svůj chrám.
Je brzo ráno, tma se teprve začíná pozvolna trhat. První rozespalí turisté v ťuk-ťukách vyráží se svými kambodžskými řidiči na turistickou pouť na Angkor, největší náboženskou stavbu světa. Celý houf se jich cikcak proplétá proti mému čínskému enduru, jen aby si stihli užít první sluneční paprsky na ochozech posvátných chrámů. Dokodrcal jsem se až sem. Na motorce, legračně na ní usazený jako přerostlý bonbon, břichem nalepený na zádech místního miniaturního vozky, dvacetikilový baťoh na zádech a ověšený tunou foťáků. Tak jsem tady. Hic sunt leones!
Sochař Michal Blažek, český zachránce kambodžských lvů
Sochař Michal Blažek je v Čechách proslulý. Jak už to tak chodí, neproslul svými lvy, které zachraňuje kdesi v daleké Kambodži. Proslul díky bulvárnímu tisku. Taková proslulost je vždycky za trest. Můžete se snažit žít, jak chcete svojí prací, ale jak padnete do spárů bulvárního tisku, vaše proslulost nakonec vyplyne z nekonečných hovadin. Michala Blažka dnes každý zná, protože je to přeci slovutný rváč. Na Wilsonově nádraží ztloukl bojovou ortézou kolegu sochaře a navíc o něm ještě prohlašoval, že žádný sochař není. Z české fackované byl právě vykován sochař Michal Blažek. Jeho novinový život se smrsknul do jednoho odpoledne.
V Kambodži mne vítá jen v trenkách: „Kruci, to včera ale bylo piv! Ti kluci kambodžský nic nevydrží a já se nechtěl dát zahanbit. Z boje se, chlape, neutíká. Říkáš, že píší bojovou ortézou? Jasný, jsem úplnej John Silver z Ostrova pokladů. Pojď, jdeme na snídani.“
V Kambodži se snídá rýže a kuře. A kafe se Salkem a ledem. Mimochodem úžasná a skvělá kombinace. Horší je, že to kuře do poslední sekundy před umístěním na talíř sprintovalo. Ještě nikdy jsem neměl takhle splihlou kost. Zlatá polská kuřata z vody. Trochu předbíhám, ale konstatuji: Budu tu takováto kuřata jíst celých čtrnáct dní a nakonec mne to bude bavit. Michal říká, že mu zdejší strava vyléčila paradentózu.
Jak se sluší na pořádně exotický a tajemný, světově věhlasný komplex chrámů z daleké a bájné Indočíny, nabalila se na Angkor romantická pohádka o jeho objevení. „Po mnoho let skrývala džungle fantastické skvosty. A dnes máme možnost prozkoumat je s podobně zatajeným dechem jako jejich objevitel Henri Mouhot. Kdo jednou zaslechl o nedozírné slávě Angkoru, musel podlehnout a na cestě Kambodžou se zastavit na pár dní v Siem Reapu“, píše český cestovatel Karel Wolf. Samozřejmě, že je to hloupost. Angkor nebyl nikdy ztracen, jako nikdy v kuchyni neztratíte hrnec s hovězím vývarem. Vždyť je to, proboha, barák jak stodola. Umístění Angkoru bylo vždy místním khmerským kmenům dobře známé, a tak třeba dávno před tím tzv. objevitelem Mouhotem v roce 1550 Angkor navštívil portugalský obchodník Diogo do Couto. I on o tom napsal, jen holt ne tak poeticky jako Henri Mouhot.
Každý, kdo sem jede poprvé, ovšem tuhle neprostupnou džungli z pohádky o nalezení přirozeně očekává. Hezkou, romantickou džungli, kterou je třeba se prokousávat mačetami a která děvčatům bude za jejich lodičkami hned neprodyšně zarůstat. „Džungle? Kristepane. Jsem tady už víc jak pět let a ještě jsem tu neviděl ždibet neprostupné džungle. Je tu prd. Vážně. Tady už je dávno civilizace. Jestli chceš za džunglí, jeď na sever. Ale i tak je to už dnes jen kousek lesa pro obveselení turistů. Víš, úplně nejvíc mne vždycky dostávají ti vaši papíroví průvodci s texty objednanými výrobci antimalarik. Podle nich je tady všude strašná malárie“, chechtá se Blažek na celé kolo. Směju se s ním, ale krapet křečovitě. Celý pobyt mne komáři koušou jak sviňa.
Chrám Angor Vat je všeobecně považován za největší náboženskou stavbu světa. A mnohými i za nejkrásnější. Je impozantní. Je nekonečný. Téměř každičký centimetr čtvereční je vyzdoben pečlivě tesanými skulpturami, abstraktními vzory nebo výjevy z bájného eposu Rámajána. A právě zde, pod lešením u jedné z věží, mezi tisíci okounějícími turisty a desítkami místních svateb, ťuká do nějakého šutru partička německých restaurátorů spolu s desítkou místních kameníků.
„Bunáát! Bunat!“ řve a vesele gestikuluje Michal a z německého ťukesu se odděluje asi třicátník. „Tohle je můj nejlepší žák. Začínal pode mnou a dnes je šéfem archeologů tady v Angoru.“
„Kolik je tu teď archeologických skupin?“, ptám se.
„Strašně, celý svět. Japonci, Němci, Američani, Francouzi“, vypočítává Bunat, „každá tak alespoň s dvaceti členy, chlape.“
„A já snad taky, ne?“, vmísí se do hovoru Blažek, „Hele, možná jsem proti těm desítkám vědeckých vědců jenom single, ale já – kruci – sem taky patřím!“, čertí se Michal naoko.
„Ty žádný single nejsi,“ chechtá se Bunat, „ty sem jezdíš s manželkou. Nejkrásnější ženská v Angoru.“
Michalovi lvi se nacházejí v Phimeanakasu, chrámu, který sice není tak turisticky navštěvovaný, zato archeologicky nesmírně cenný. Jeho lvi jsou zmiňováni v každé učebnici, jenže mnoho jich tu nezbylo.
První restaurátorské práce započaly na začátku 20. století Francouzy, kteří si s tím hlavu příliš nelámali a chybějící části lvů prostě odlili z betonu a usadili. Dnes je to nekoukatelná hrůza. Michalovi se podařilo získat restaurátorskou licenci jako jedinému Čechovi v době, kdy většina chybějících lvů byla stále ještě jen rozházena kolem dokola chrámu. První dva roky, od roku 2005, byl Michal Blažek jen sběračem torz a jejich dokumentaristou a ošetřovatelem. Byl šéfem malého lvího puzzle vyskládaného ve spolupráci se ženou a místními kameníky, které na mnoha jím organizovaných symposiích vyškolil na restauratéry. Vlastně si je, včetně již zmíněného Bunata, vydupal ze země. Neuvěřitelný kus práce. Listuji si v jeho fotodokumentačním albu, a abych mu udělal radost, vsadil jsem se, že tenhle kus šutru není fragment nohy lva. Tahle moje malá lest, která mu ale udělala nesmírnou radost tak, že mne zahrnul dvouhodinovou přednáškou o technice rozpoznávání kamenů, byla laciná. Stála mne pivo.
Prohlížím si jeho zápisky a prohrabuji tuny dokumentačních fotek. Léta 2007 až 2008, léta před stvořením světa. Fragmenty jsou sesbírány a zdokumentovány, teď se z nich sestavují a osazují sochy. List za listem vidím, jak se Český lev pomalu chystá k zařvání.
Zápletka? V každém špatném příběhu musí být. Došly prachy, došel grant. A tak jezdí Michal Blažek do Kambodže už jen sám se svojí ženou a za svoje. Návštěv samozřejmě ubylo, ale práce stále pokračují. Já se tu objevil v době, když se z pouhého dokumentaristy a konstruktéra začal Michal převtělovat do Stvořitele. Nebo alespoň do plastického chirurga. Započala závěrečná fáze rekonstrukce, započala tvorba. Tu dodělat nosánek, tu vytvarovat pacičku, tady nakupírovat ocásek. Teď poprvé je vytvarována forma, ze které se v Praze odleje první lví kopie. Český lev z Kambodži poprvé přijede domů. A jak příznačné – přijel bez publicity a bez potlesku davů. Pověst bijce Blažka ze špatného románu je Michalovi více souzena, než skutečná práce, která dělá čest české archeologii, protože se dokázala prosadit mezi početnými, nesmírně profesionálními týmy z celého světa a s olbřími rozpočty.
Šťastné rozuzlení? Uvidíme. Asi a snad za dva roky pojede na oficiální návštěvu Kambodži pan president s panem ministrem zahraničí. Návštěva to má být velkolepá, při které potečou peníze jako při evropském předsednictví. Je úvaha, že by do tohoto penězovodu tajně podstrčili i chudáčka Českého lva. Takže třeba pak bude mít zas Michal Blažek, pardon – Česká republika, další zářez u UNESCO. Protože tam pak Michal Blažek – opět – povede vedle ostatních početných profesionálních týmů řeč, jak český Honza Brunclík osadil lvy na kambodžský královský palác.
Jistě, je to trochu marnotratné. Jistě, je to docela zbytné a ano, jistě je to kdesi, s kým to moc nepečeme. To vše je pravda. A pravda také je, že na tuto práci můžeme být hrdí, protože jsme vlastně srdcem udělali kus pořádné práce pro všechny a za všechny. Myslím, že tohle je tak nějak definicí civilizovanosti.
Je poslední večer před Michalovým odletem. Kufr s formou lva je zabalen, čeká se jen na odvoz na letiště. Poslední piva tečou proudem. Kluci číšničtí už dávno procitli ze své buddhistické Nirvány a teď jim nožky s půllitry jen kmitají. „Bunáát!“, vítá Michal svého žáka, dnes váženého ředitele, který se uvolil ho odvést na letiště. Místo pozdravu Michal Bunata zasype sprškou pěstních úderů, protože si drze jako řidič dovolí nepít, až Bunat jen hýká. Rány jak z děla, žádné holčičí šolíchání. Michal je slavný rváč a pěstní bojovník a dává to setsakra vědět. Sedíme tu celý houf Čechů a s Bunatem pijeme pivo a všichni se dobře bavíme. Rovnej chlap se vždycky s rovným chlapem srovná. Za čtrnáct dní přilétám domů i já a Český lev je v Michalově ateliéru realitou.
V mediálním tichu se zrodil kus naší české pýchy.