Snímek o hvězdném nebi a mravním zákonu, který člověka dožene i na druhé straně světa. Obloha byla zdrojem nejen estetického úžasu, ale také obrazem přírodní přesnosti. Hvězdy se pohybují přesně, není možné jejich chod ovlivnit či změnit.
Immanuel Kant údajně nikdy neopustil Královec, město pojmenované na počest Přemysla Otakara II. Osvícenský filosof patří mezi nejvýraznější osobnosti filosofie a je znám také jako autor jednoho z modelů vzniku Sluneční soustavy.
Jeho záliba ve vesmíru se projevila mimo jiné ve známé formulaci, že jsou dvě věci, které ho naplňují úžasem – hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Snímek Nový Zéland - kostel dobrého Pastýře tuto dichotomii zachycuje. Je na ní jižní obloha, s Mléčnou drahou a záplavou hvězd. Hvězdná obloha přitahovala člověka zřejmě od nepaměti. Ostatně astronomie je zřejmě první velkou přesnou vědou v moderním slova smyslu, je spojená s pozorováními, potřebou člověka vytvářet kalendář a plánovat.
Obloha byla zdrojem nejen estetického úžasu, ale také obrazem přírodní přesnosti a pravidelnosti. Hvězdy se pohybují přesně, není možné jejich chod ovlivnit či změnit. Jsou chápané jako věčné a neměnné, lze je chápat jako garanci světového řádu. V tomto ohledu má hvězdná obloha božský charakter. Ne že by snad jednotlivé hvězdy byly vnímané jako božstva, ale zatímco všechno běžně dostupné lidské zkušenosti se chová téměř nahodile, tak na hvězdy je v tomto ohledu jisté spolehnutí.
Nový Zéland – kostel dobrého pastýře, foto: HorracioCZE
Také mravní zákon se zajímavě rozprostírá mezi přírodou a transcendentálnem, podobně jako ona hvězdná obloha. Je člověk přirozeně dobrý? Co je svědomí? Jaký je vztah kultury a toho, co považujeme, za správné a dobré? To jsou jen některé otázky, na které Kant ve svých spisech o etice odpovídá. Autor snímku, kterým je HorracioCZE mravní zákon tématizuje prostým, kamenným kostelíkem na kopci. Dělá z něj místo zastavení, ztišení, ale také vyjití ze sebe sama. A snad někde uvnitř může člověk najít onen řád věcí.
Situovanost snímku na Nový Zéland je v kontextu Kanta zajímavá. Fotograf nechává jeho tradiční námět, ale současně se na svět dívá z druhé strany planety, svět je sice vzhůru nohama, ale jako by chtěl říci, že před imperativem jeho přísnosti se utéci nedá. Platí vždy a všude. Můžeme se tvářit, že ji nevidíme, ale stejně nás zasáhne. Možná jinak než na severní obloze, snad překvapivě a v novém kontextu, ale stále se stejnou naléhavostí a jasností.
Gratuluji autorovi k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
No21 si hraje s minimalismem, poezií a pohledem na svět kolem sebe. Jeho snímek Jednou jsem se zeptal stromu, proč na zimu nejde domů... je hravým experimentem, furiantským výkřikem ke krajině, i citlivým zachycením přesné kompozice, tichem i smíchem v minimalistickém kabátu, kterému nepřebývá „ani deko“ informace.
Jendou jsem se zeptal stromu proč na zimu nejde domů..., foto: No21
Cestou do mlhavého údolí zve na procházku Subal. Klade pozvánku na cestu do tajemného světa ukrytého pod rouškou mlhy, který konstruuje až snově, s cílem nalákat diváka na procházku. Na konci které je snad hrnek teplého kakaa.
Cesta do mlhavého údolí, foto: subal
Že fotbal může mít i nádech estetického zážitku, ve kterém se najdou zajímavé průhledy a kompozice ukazuje když se zimě odpíská od francoaise. I přesto, že k fotbalu mu chybí rozhodčí, hráči i fanoušci.
Když se zimě odpíská, foto: francoaise
Na závěr pak ještě jeden zajímavý vztah mezi světem kultury a přírody, mezi dílem člověka a toho – co je s výrazovými prostředky Eposu o Gilgamešovi – za hradební zdí, v podání Ivana 76 a snímku Po stene.
Po stene., foto: Ivan 76