Nic výjimečného. Ráno cesta do práce, do školy, večer cesta z práce, ze školy. Prostě jenom mezičas skutečného žití. Přesto i tady můžeme najít okamžiky hodné zaznamenání.
Pokaždé to nějak přetrpíme, neustálé mačkanice nebo naopak neúnosné ticho a nuda. Těkání očima sem tam pro nalezení jakéhokoli cíle, pohledy ostatních, různé vůně, různé hlasy, ...lidé.
Na cesty dopravními prostředky není moc ód, ale všichni je více či méně využíváme. Bereme je jako samozřejmost a když mají někdy zpoždění či nedorazí vůbec, dokáží nám pořádně pocuchat nervy. I když je nebereme jako nepřátele, rozhodně asi nepatří mezi naše oblíbence. Ale i taková cesta metrem může přinést úlevu po náročném dni, možná i chládek v horkém dni a nebo můžeme potkat zajímavé lidi a i když jen na krátkou cestu, poznat nové přátele.
Někdy, když jedu tramvají a pozoruji okolí kolem sebe, musím se začít smát. Hromada lidí, kteří se navzájem vůbec neznají, sedí vedle sebe v jedné soupravě a třeba deset minut všichni mlčí jako hrob. Říkám si jestli to není proti lidské přirozenosti, protože člověk je přece společenský tvor. Potom se ale zahledím z okénka ven a koukám se na ubíhající město a uvědomím si, že i já jsem jedna z nich. Někdy prostě člověk potřebuje čas jen pro sebe a tak k tomu využívá cesty, třeba právě metrem.
metro6; foto: purple
Život je plný překvapení! Na jeden malý bodlák je jich tam až moc, ale i tak se zřejmě domluví a nepřekáží si. No, tuto toleranci bychom se od nich mohli také naučit.
Babočka bodláková a nosálové v akci; foto: adamec-2
Ruce, a jejich velká role v našem životě. Na první má člověk sám ruce sepjaté uprostřed ostatních. Ať už sepjaté ve vnitřní pohodě či v modlitbě, je to určité spojení. A potom člověk už není sám, má druhého člověka, kterému dá jednu svou ruku a ten druhý dá jednu ruku zase jemu. Nikdo už není sám, jdou ruku v ruce. A člověk, posílený vědomím, že už není sám, může jít dál.
Bez názvu; foto: Petr Jandora
Malebné lesy a hory zavinuté jemnou mlhou. Člověk má při pohledu na tuto přírodu touhu dýchat ten čerstvý studený vítr, poslouchat ptactvo a cítit vůni mokré trávy. Slovenský ráj nejen podle názvu.
Volanie divočiny; foto: Peter Olekšák
Do boje! Stačí malý dřevěný meč a odvaha se vyhoupne do výše. Odhodlaný krok a vítr ve vlasech... Být statečným rytířem, to je sen snad každého chlapce. I v naší době bez králů na koni jsou rytíři potřeba, jenom už je nepoznáme podle brnění a meče.
Malý válečník; foto: jája1976