Hodně lidí si představuje lidskou mysl právě tak, jak ji zobrazuje dnešní fotografie týdne: paměť jsou šuplíky, intelekt někdo, kdo v nich hledá a emoce do celého procesu vstupují jakýmsi tajemným způsobem.
Jeden z nejdůležitějších a nejvíce řešených problémů soudobé informatiky je zpracování a simulace emocí. Zatímco inteligenci se daří modelovat již na poměrně dobré úrovni, s emocemi je to o mnoho obtížnější.
Prvním problémem je, že vlastně úplně nevíme co jsou – projevy jsou relativně známé, ale silně individuální, podstata utajena. Měření může probíhat různým způsobem – od měření fyziologických procesů, jak je puls, tlak, galvanický odpor kůže či svalové napětí, až po bezkontaktní zpracování lidského hlasu.
Přesto nám emoce zatím nějak unikají mezi prsty a snad nejlépe k nim přistupují psychologové. Definice pro ně nejsou důležité a zaměřují se jen na práci s nimi. Přitom je otázka po podstatě emocí či vůle jednou z klíčových, pokud chceme něco říci o člověku jako takovém. Tradičně se mluví o třech mohutnostech mysli člověka – paměti, intelektu a vůli. Známý příklad s čínským pokojem ukazuje, že mechanická představa myšlení, jak jsme ji naznačili v úvodu článku, není úplně korektní. Mysl není možné rozdělit snadno na izolované mohutnosti, kterým bychom se mohli věnovat samostatně. A přesto škola pracuje právě s tímto.
Fotografie tohoto týdne … nemusí být jen ukázkou analogického představení lidské mysli, ale díky své zahalenosti a tajemnosti také vykřičníkem upozorňujícím na to, že jde jen o zpodobnění. Jistě si zaslouží pozornost nejen zajímavé zpracování, kompozice či práce se světlem, ale současně i snaha zapojit do vnímání obrazu také diváka. Na co dívka myslí? Co ji trápí? A co je obsahem všech přihrádek a šuplíků. Je to něco, co si nosí v sobě? Osoba jako tajemství ze snímku doslova vystupuje.
Fotografie týdne
... (foto: Janiny)
Gratuluji autorce Janiny a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších snímků uplynulého týdne.
Snímek Hajzlíci od eMeT je součástí širšího celku podobně koncipovaných fotografií. Ukazuje na nich zajímavou kompozici dokonale využívající rozměrů a vybavení místnosti, kterou dokáže autor proměnit vtipem a originálností na zajímavé dílo.
Hajzlíci (foto: eMeT)
Libor Pawlas se na svém snímku Tak to mně hlava nebere!!! snaží zachytit spojení člověka a městské kultury v tom nejvlastnějším slova smyslu – většinou ji vůbec nevnímáme, procházíme kolem ní, opíráme se o ni. Ale je to právě ona, kdo formuje nás a náš vkus, pohled na svět a krásu.
Tak to mně hlava nebere!!! (foto: Libor Pawlas)
Výtvarně velice zajímavý snímek je jistě také Každému jednou dojde dech :-), který sází na velice netradiční kompozici i barevné zpracování s nečekaným rukopisem autora, kterým je Zlokr.
Každému jednou dojde dech :-) (foto: Zlokr)
A na závěr ještě netradiční fotografie s velice ponurou atmosférou, ne nepodobnou té, kterou známe z filmu Muži, kteří nenávidí ženy. Takový je záběr . od Lissuin.
. (foto: Lissuin)